Říká se, že jedno dobré slovo je víc než tisíc billboardů. Já říkám, že jeden dotek vydá za tisíc slov. Dotek je zásadní – říká, že milujeme a taky že jsme milovaní. Je detektorem toho, jestli jsme v kontaktu nebo odpojení. Je primárním jazykem pocitů a taky vodivým drátem jeho šíření. Když ho použijeme při masáži, dokáže být dotek novodobým jazykem zacuchané komunikace mezi mužem a ženou. „Když člověka nikdo nehladí, začne mu vysychat mícha.“ To tvrdí americký lékař a psychiatr Eric Berne a tohle tvrzení rád šíří i Radkin Honzák, matador české psychoterapie. A taky – a to hlavně – dotyk nás přivádí do extáze.
Tohle všechno a mnohem víc o dotyku víme. Přesto mám pocit, že se s „nedomazlencema“ v poslední době doslova roztrhl pytel. A proto si před dalším mudrováním dovolím nastínit, kdo nedomzlenec je.
První kategorii označuju jako “nedomazlenec – prázdnivec“ – má v sobě totiž prázdno. To souvisí s tzv. „fenoménem nedomazlení“ – tedy stavem, kdy dítě niko nemazlí, nehladí, kdy se mu nedostává fyzického kontaktu a lásky od rodičů. A je jedno, jestli mu to rodiče nedopřávali záměrně, nebo prostě jenom neměli čas, protože museli pracovat, studovat, vydělávat. Zkrátka dělat všechno, jen ne to nejdůležitější. Muž “chladného odchovu” se pravděpodobně nebude moct uvolnit, bude vnitřně nejistý, zakomplexovaný a nebude zažívat pocit štěstí. V horším případě v sobě bude tohle všechno držet a navenek se bude chovat, jako že je všechno v pořádku. Takovýho chlapa nechceš, nechceš ani takovou ženskou, protože to je přesně ta žena, která neví co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane.
A pak je tady druhá skupina – k té mám (ač nerada) určitou osobní blízkost. To jsou nedomazlenci proti své vůli. Říkám jim „nedomazlenci – toužiči“. Ti po tom touží, ale z nějakého důvodu se jim to nedostává.
V poslední době potkávám takové hlavně muže – táty od dětí, jejich ženy zcela nezdánlivě připomínají přemotivované matky, které dbají víc na to, jaké by měly být, než na to, jak se ve skutečnosti cítí. V touze být perfektní mámou pak rvou energii do dětí a na jejich muže nezbude. Ale jejich muži dotek potřebují. Stydí se to říct, protože to jsou přeci “tvrdý chlapi”….. Ale po 2 pivech anebo lahvi vína ze sebe vylejou, jak moc potřebujou pohladit, podrbat záda, mýchat si navzájem těla. Diví se, proč jejich ženy dělají pořád něco jiného, než právě tohle. A jejich ženy se pak diví, že jim muži odchází za jinýma, které přeci nemají ani dokonale vypurýrovanej kvartýr, ani nemají krásný fotky na fejsu, ani nejsou úspěšné ….. Ale mají citlivý ruce i srdce a umějí je používat.
PROČ POTŘEBUJEME DOTYK?
Jedna z nejkrásnějších vzpomínek na moje dětství jsou momenty, kdy mě uspával můj tatínek. Jezdil mi prstem po čele, nose a tvářích, až jsem z toho pocitu klidu a bezpečí sladce usnula.
To samé potřebují ženy dnes – klid a bezpečí. Jasně že se to dá substituovat pěkným domem, kyticí nebo autem – my se to mu nebráníme Ale nejkrásnější je to „v náručí“. Protože ženský chtějí do náručí – když se vztekají, když oslavují úspěch, když brečí i když jsou štěstím bez sebe.
Při objetí nebo příjemném dotyku se totiž naše tělo doslova zaplaví oxytocinem – ano dámy, to je ten hormon, který se nám uvolňuje, třeba když si koupíme nový boty 😉
Je speciální, říká se mu taky tmelící hormon. Otevírá naši důvěřivost, způsobí, že chceme být někomu nablízku a cítit se v bezpečí. Když ho máme v krvi dostatečné množství, přestáváme být vzteklé, klesá nám krevní tlak a tep srdce. A jsme zpět v klidu a bezpečí. Oxytocin je ten rošťák, který dokáže způsobit to, že si k někomu vytvoříme dlouhodobé vztahové pouto a že ho budeme chtít uchovat.
NEMUSÍŠ MLUVIT – ŘEKNI TO RUKOU
Tady musím vzpomenout na jediného z mých bývalých , který nedisponoval žhavostí po dotecích. Ale nevzdávala jsem to, často jsem si představovala, že mám do kůže vtištěné Braillovo písmo a on ho ze mě čte. Jenže on četl raději z mobilu, než z milionů nervových zakončení, který mám na těle.
Divil se, že jsem někdy neradostná, nervózní nebo že dokonce nemám chuť na milování – to jsou mimochodem příznaky „mazlícího defektu“. Ale nedošlo mu, že poslední co držel před spaním, a první čeho se chytal po probuzení, nebylo moje tělo, ale jeho mobilního telefon.
Tehdy mě napadlo, že navrhnu speciální mobilní aplikaci, která mu bude hlásit: je třeba ji obejmout-už 3 dny strádá…. on se tomu smál, ale mě bylo do pláče, protože jsem cítila, jak usychám.
Dočetla jsem se, že průměrný člověk se každý den dotkne svého mobilního aparátu více než 2600x. Někteří lidé na svém mobilu denně nascrollují 180 – 2000 metrů. Když vezmu tu první „lehčí“ variantu, tak je to jako byste 60x jeli vašemi dlaněmi po těle člověka. A to už je slušná dávka doteku.
Zkrátka žijeme ve světě, který se točí na konečcích našich prstů. Dotek často vyjádří to, co slovo nevystihne. Dotek je síla, která leží v našich rukách. Doslova a do písmene.
