Letos v zimě jsem poprvé potkala anděly. 
Opravdický, nefalšovaný anděly. Posly boží, které nám „ten nahoře“ v den narození každému přidělí. Ne nejsem ani opilá, ani omámená přípravky, které zrychlující či zintenzivňující prožívání. Viděla jsem jich spousty a vidím je pořád. A dnes vám budu vyprávět, jak se to přihodilo.
Všechno to začalo hned první den v roce. Ráno jsem vylezla na Sněžku, abych přivítala první světlo, které se dotklo naší země. 
Zážitek to byl vskutku dechberoucí, koneckonců jsem se z něj vypsala minule.
A když jsem se pak vracela z toho „kopce“ dolů, zatáhlo se. A ty majestátné, do bílých šatů oděné smrky kolem mě mi začaly vyprávět. Povídaly o zimě. O tom, že zima není o světle, ale o tmě. O léčivé tmě, která podá ruku tichu. A společně míchají koktej, který je balzámem pro naše často přetížené smysly, duši, mysl, tělo… 
Že leden není o velkém plánování, rychlém a energickém skoku do dalšího roku nebo honbou za cílem. Leden na svých bílých nosítkách přináší klid. Sněhové bílé jazyky jsou jako tahy štětce, který vykresluje obraz. Je na něm vzkaz Matky Přírody. 
Při pohledu na bílé plátno je ihned vidět, co je důležité a co má zmrznout. Přesně jako v půdě, která pod bílou peřinou spí.
Představte si, jak by asi ta půda dopadla, kdyby nedostala svou zimní dávku odpočinku. A my ji pořád nutili k výkonu, k výsledkům, ke zlepšování, aby byla produktivnější a efektivnější…. Jak by poznala co má přemrznout a co naopak na jaře vyklíčit? 
Leden je pomalost, ticho, klid, odpočinek……
A jak mi tak ty smrky vyprávěly, zvedla jsem k nim hlavu. Poslala jsem oči směrem k nebi a v tu chvíli začalo sněžit. Otevřela jsem pusu a chytala do ní sněhové vločky. Přesně jako to dělají malé děti. Jenže zatímco dětem to způsobuje neutuchající radost, začnou se předhánět, kdo „jich sní víc“ anebo začnou vymýšlet, co všechno se se sněhem dá udělat, mně ty vločky způsobily ohromný klid. Klid všude. Zavřela jsem oči a nechala je mě hladit. Opravdu mi to připadalo, jako by se mě někdo dotýkal.
A pak se to stalo. Úplně jsem se vyděsila! Zamrazilo mě (a to nebyl zas tak hrozný mráz!). Vybavila jsem si to přání, se kterým jsem na střechu Česka ráno stoupala. 
Mimo zdraví pro všechny lidi na naší planetě jsem si přála, aby mi dal Bůh znamení, že všechno co se mi za poslední rok děje je v pořádku. I když se mi to někdy nelíbí. Že když mi zatím nedal to, o co ho žádám, je to jen proto, že má pro mě něco lepšího. Ať na mě nějak promluví….. třeba ať mi na chvíli vyjeví mýho anděla střážnýho….
No a v ten moment, když jsem zůstala s hlavou zakloněnou k nebi a pusou otevřenou dokořán, mi to došlo. Ty sněhové vločky nejsou jen zmrzlá voda, ale nesou mnohem hlubší poslání. 
Sníh je anděl v prášku. Příroda, Bůh, Vesmír nebo co si tam dosadíte, ho sype na lidi, který na chvíli ztratili naději, nebo se zrovna nemůžou rozhodnout, jsou v nesnázích nebo se cítí sami. Je to důkaz boží kreativity a taky toho, že nás anděl střážnej nikdy nenechá na holičkách. Vždycky když ho poprosíme, najde si způsob, jak nás podpořit anebo nám rovnou splní, oč ho žádáme. I když často velmi rafinovanou formou.
Ostatně kdo o vánocích viděl film “Křídla vánoc” tak ví….
A když mě domrazilo, šla jsem dál…. A představovala si, jak všude sněží. Jak se ti andělé sypou na děti, dospělý i dědečky a babičky. A tím nám Příroda vzkazuje, že je všechno v pořádku. Že pokud v našich zeměpisných šířkách v zimě sněží, je všechno jak má být…. 
A aby toho nebylo málo…. Sešla jsem do údolí a hledala chalupu, kde se mi podařilo sehnat nocleh. Rozuměj sehnat nocleh v týhle době na horách – to chce velkou přímluvu u Krakonoše. A světe div se – před chalupou stál anděl. Příroda k jeho vytvarování půjčila kus dřeva… zlatého dřeva… Koukal na mě a já něj a v duchu jsem si říkala, že už nikdy nepřestanu věřit…. V anděly, sněhový vločky ani v sebe. To, že v té chalupě bylo dalších asi sto andělů včetně těch živých, vám budu vyprávět třeba příště…. V Krkonoších se totiž každý den píší a žijí kouzelné poudačky.
Ať nám sněží!!!
