Příroda je přítelem mlčení. Bydlí v ní ticho. Ticho, které není absencí zvuku, nýbrž prostorem. Prostorem, který zve… někdy přímo láká… Můžete do něj vstoupit a uslyšet něco nebo někoho uvnitř sebe. A to jsem si už dlouhou dobu přála. 
Hlas mýho srdce totiž na pár let přehlušil mohutný hlas rozumu. A i když jsem blondýna, i můj rozum dokázal nejdůležitější orgán v těle němivě oslnit. Vnitřní ticho zmizelo. A když zmizí ticho, ztratí se i klid. 
Braly mi ho vzpomínky na bolesti lásky a kolemjdoucí atrakce zábavy. Lodě, koncerty, výlety, dýchánky… všechna ta zábavní šidítka, která ač sloužila jako zdroj radosti, nepřinášela mi klid. Sama v sobě jsem nenašla spínač, který by vypnul všechno to okolní hemžení. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než vylézt první den loňského roku na Sněžku
, zatančit si s východem slunce a vypustit přání: „Ať se na chvíli zastaví svět.“ Bylo 1. ledna 2020. Co následovalo na jaře asi nemusím připomínat. Ale já za ten covid nemůžu, opravdu ne! 
Nicméně mě až děsí, jak snadno a rychle se přání někdy vyplní. I když jaksi trochu „pomačkaně.“
Není tedy divu, že jsem se jala i letošního prvního dne v roce vylézt na nejvyšší horu Česka. Nesla jsem s sebou hned několik přání. A jedno z nich bylo „uslyšet ticho.“ Ne zvenku dovnitř, ale zevnitř ven. A stalo se. Už za rozbřesku mi ho příroda naservírovala. Dala mi uslyšet, že stromy, rostliny, zvířata i ptáci rostou v tichu. Že Slunce i Měsíc, kteří se v tom dni oba zjevily na nebi, plují oblohou v naprostém tichu. Koneckonců i ve vesmíru nejsou látky, které by vodily zvuk. Takže všechny výbuchy, nárazy a třesky se odehrávají pod božskou taktovkou absolutního ticha.
Příroda mi taky napověděla, že většina problémů a starostí nás lidí pochází z neschopnosti spočnout tiše o samotě. Člověk potřebuje ticho, aby se mohl dotknout duše. Aby dokázal nezavřít mysl před neznámým, nezavřít dveře nezvyklému, zúčastnit se bez váhání všech proměn a přijímat je jako čas. Ve většině toho, v čem je krásno, je ticho. V hudbě, v umění, v tanci, v pohledu do dětských očí, v zapadajícím či vycházejícím slunci, v ladném pohybu zvířete…. Tam by slova byla navíc… A pokud ne, stala by se vážená jen díky tichu, do kterého se následně ponořila.
Možná by se mohlo zdát, že ticho bydlí na vrcholcích hor a hluk se zabydlel v městech. A přitom je to jinak. Obojí bydlí v srdci člověka. 
Jen ty vrcholky hor to dokáží čistě a jemně připomínat. Obzvlášť, když tady podobně jako já, spočnete několik týdnů. V pohádkově zasněžených Krkonoších, které jsou letos snad poprvé v historii bez lidí. Ticho je tady tak husté, že by se dalo krájet. O to víc, když jsem utlumila hlas sociálních sítí a z plochy smazala některé ikonky, které fungovaly jen jako zloději času a energie.A tak se mi podařilo vypnout hluk. A samotný Krakonoš mi každý den našeptává, že jestli budu poslouchat božskou serenádu s názvem „Ticho“, nebo ďábelský hluk, záleží čistě na mně.