Když jsem se narodila, zvěrokruhové kolo štěstí se zastavilo zrovna na obrázku s kozorohem. Byl leden a ve východních Čechách tehdy mrzlo až praštilo. Snad proto jsem už mnoho let toužila zůstat v lednu sama v Krkonoších a udělat si tam svou malou – velkou osobní inventuru. 
Vzít neviditelnou ruku osudu a hrábnout s ní do sebe. Najít, co stojí za emočními atentáty a co můžu odebrat z mojí jehly závislostí. Otevřít „vnitřní sklady“ a probrat se vším, co je zřetelně vidět už z dálky. Ale i tím, co se za roky bytí schovalo do rýh na srdci, na duši i v mysli, zašantročilo do podvědomí nebo je to tak velká třešnička na dortu, že zatím nedostala v mém životě hlavní slovo. 
A taky jsem před nedávnem viděla film britského přírodovědce a světlonoše Sira Davida Attenborougha. Jeho věta „Jsem David, je mi 93 let a chci vám vyprávět svůj životní příběh……“ mi aktivovala husí kůži na těle, na duši i na mysli. Rozplakala mě. Resp. představa, že tuhle větu budu říkat za pár desítek let já. Zřejmě ne před kamerou, ale třeba sama sobě do zrcadla, nebo svým blízkým, nebo pocestným v Krkonoších… nebo „někde tam“ u svatýho Petra. 
I proto jsem si nesmírně přála si ten luxus osobní inventury dopřát. A víte co píše Paulo Coehlo ve slavné knížce s názvem Achylmista: „Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ V mém případě se spojili celé Krkonoše, včetně Krakonoše a pozemských andělů, díky kterým už víc než měsíc moje sedínka, duše i mysl parkuje v Krakonošově.
Původně měla inventura začít „výzvou.“ Obsahovala půst od alkoholu, sladkého, filmů a seriálů a sociálních sítí. Počítala s pravidelným cvičením a otužováním. Naordinovala mi půlhodiny denně spirituálního vzdělávání. K téhle „očistě“ patřil i seznam asi dvaceti zásadních „sebekoučovacích“ otázek, na které jsem si chtěla upřímně odpovědět. 
Jestli jste dočetli až sem, možná se taky chytáte za hlavu nebo se smějete, jako teď já. Ano, ano – je to tak. Chceš-li boha pobavit, řekni mu jaké máš plány. 
Přiznám se, už na tom slově „výzva“ mi něco nesedělo. Bylo to trošku přiškrcený. Stačilo si sednou před chalupu, zaposlouchat se do ticha a zadívat se do bílé sněhové peřiny, která připomínala list papíru protkaný křišťálem, a odpovědi byly venku.
Řeknu vám, co mi tady ty ojíněný královský smrky pověděly. „Výzva není to, že se rozhodneš třikrát týdně běhat – hýbat se je tvoje přirozenost. Stejně tak není výzva nejíst každý den maso a sladké – postit se je tvoje přirozenost. Nic z toho, čemu dáváš pozornost a energii a nemá to smysl není tvoje přirozenost. Je to je batoh zbytečností. Studená sprcha a chlad byli po tisíciletí naší přirozeností. Koneckonců na mnoha místech světa je štěstím, kdy vůbec studená voda teče.
Naopak výzvu přijímáš v momentě, kdy si do života pozveš komfort. Ten je neviditelným zabijákem. Falešnou přátelskou náručí, která tě pomalu ale jistě vycucává. Výzvě se vystavuješ, když svou energii dáváš těm, tomu a tam, kde to nemá smysl. Tím testuješ tělo, jak dlouho to vydrží. Až ti z toho jednoho krásného dne vypoví službu. A až padneš, budeš se dušovat a chtít si dát „výzvu“ – že už se o sebe budeš lépe starat. Budeš se míň stresovat. Přestaneš se dopovat vším, z čeho by se ještě naše babičky na místě otrávily…. V takovým paradoxu se točí svět.“ 
Na sebekoučovací otázky nedošlo. Nebyly potřeba. V tichu se probudily odpovědi na otázky, které nebyly vepsané na papíře diáře, ale někde úplně jinde. A zahlédla jsem i „třešničku na dortu.“ S ní teď budu chvíli žít a doufám, že z ní bude brzy pořádná rozkvetlá třešeň.
A abych to shrnula: 3 měsíce nepiju alkohol, maso jím jen ve vývaru – protože polívka je grunt a v zimě to platí obzvlášť. Pohyb byl vždycky můj kamarád a v otužování jsem objevila přirozenost už před 4 roky, kdy jsem se poprvé ponořila do ledu. Rubriku „sociální sítě“ jsem na 14 dní uspala úplně, teď jí dávám max. 30 min denně. A spiritualitu jsem si naordinovala ve formě pohledu do hor…. nebo na sněhovou vločku, nebo řeku, která ve svém proudu nese boží vzkazy… Ani se nepamatuju, kdy jsem se naposled cítila takhle blaženě 
Takže jestli si dám ještě v životě nějakou výzvu, bude vypadat asi takhle: Sním půl kila bůčku, zapiju to pivem nebo dvoudecákem rumu, svalím se v přetopený místnosti na gauč a budu sledovat, co se mnou bude dít – ideálně po určitou dobu – třeba 21 dní
Buďte zdrávi a výzvám zdar! 