Má to za sebou. Moje kamarádka. Ne neumřela. Má za sebou ukřižováníčko. Tak tomu říkám. Je to takový ten moment, kdy nepřeteče jen pohár hořkosti a zklamání, ale kyt bolesti se kyne rovnou z celých necek. Moment, kdy Galileo Galilei prohlásí: „Přestala se točit!“ A Fénix se dočista rozpustí v oranžový barvě. Zkrátka když se to uvnitř zlomí.
Je to mezník. Bod zlomu. Hranice. Rozvodový papíry, úmrtní list, zamilovaná textovka, kterou bohužel nepsal/a tobě. Certifikát, který deklaruje, že jsi ten krysí závod nevyhrál. Lékařská zpráva potvrzující nevyléčitelnou diagnózu. Prozření, že tě nemiluje, nýbrž zneužívá. Potvrzení o resuscitaci něčeho, co je dávno mrtvý. Prostě ukžižováníčko zláme všechno, včetně srdce, měkkého svalstva a hladkých tkání. Dokáže jednou za život naše vnitřní součástky rozložit tak, že už se z nich zpětně nedá seskládat ten samý člověk. Úplně nás zabarikáduje ve frontě na lásku, zdraví nebo blesky štěstí. Nastaví zrcadlo, který nám rozhodně nedá odpověď na otázku, jestli jsme v zemi zdejší nejhezčí na nejkrásnější.
Ale abych nezakecala tu moji kamarádku. Upekla si svoje ukřižováníčko. O víkendu mi to tom vyprávěla. Přijela jí navštívit paní D. To je taková ta ženská , co se vám najednou nakýbluje do života ani nevíte jak. Nějakým záhadným způsobem vlastní klíče od vašeho bytu, vaší hlavy i vaší nervové soustavy. Paní Depka přichází zásadně bez pozvání, neklepe, nenosí přezůvky a disponuje schopností zalézt si do míst, o kterých ani nevíte, že je v sobě máte. A jak to tak vůkol pozoruju, má asi schopnost se proměnit v deku, do který by nás všechny nejradši zabalila.
Jenže ta potvora neví, že známe historii. Že si z dějepisu zaplaťpánbůh pamatujeme, že ukřižování nebyl konec, ale začátek. Že i když si myslíme, že žijeme něco nového, tak se v podstatě všechno jen opakuje. Že člověk netrpí z bolesti, nýbrž z reality, ve který žije. Že krátkodobý utrpení je vlastně fajn, protože způsobuje zocelení, díky kterýmu uneseme nálož štěstí, která po něm přistane. Stejně jako se hlína nejdřív musí vypálit v ohni, aby dokázala udržet vodu.
Že ti, kdo nám na záda nasadili kříž ( říkám jim hrobníci), poskytli nám jednu z nejlepších službiček. Mysleli si, že nás pohřbí a zahrabou zaživa. Jenže ti hrobníci nevěděli, že jsme semínka. A víte co se stane se semínkem, kdy ho zasadíte 
Zařídili nám jízdenku do tmy aniž by věděli, že jen ten kdo pozná největší tmu, dává později to největší světlo. A kdy jindy si tohle připomenout, než na Velikonoce.
Na ty letošní obzvlášť. Ještě nikdy jsem totiž neviděla, že by si kříž táhnul na zádech celej národ. Neušila jsem, že uzřím něco jako „kolektivní ukžižováníčko.“ Je to poprvé a doufám, že naposled. Některý věci zkrátka v životě stačí zažít jen jednou. Koneckonců ani Ježíš se na Golgotu netáhnul s křížem na zádech dvakrát. Jako NEpříslušnice církve či jiného náboženského společenství tak nějak cítím, že Ježíš – extrémista pro lásku, pravdu a dobro, nevolal k utrpení, nýbrž k životu. Tak snad se historie bude zase opakovat, a my v pondělí ožijeme.
Veselé Velikonoce nám přeju. Ať nám klíčí semínka!
PS: Vyfotila mě Petra Hajzlerová – všimněte si, že na té fotce zachytila hned dva kříže – jeden “trpitelský” a druhý ze světla 