Had, který nedokáže svléknout svou kůži, musí zemřít!
Tahle věta mi proletěla hlavou, když jsem ji našla. Ležela napůl ve vodě a napůl na břehu. A pražilo na ni sluníčko. Zkrátka si tam pohrávala s elementy. A na mě vykouzlila krásný úsměv.
Byla to hadí kůže. Našla jsem ji na břehu Berounky. U krásky mezi řekami, u které jsem trávila svůj týdenní „detox“…. Od vysílačů, vysíračů a jiných vybíječek.
Jak jsem ten zlatý užovčí obleček viděla, žádný tělní tekutiny by se ve mně nedořezal.
Pochopte. Já tam nejela abych se odpojila. Ale abych se připojila. K sobě, ke knihovně odpovědí, která prý všechno ví. K tichu K času. K Berounce. K překvapení, který mi tam Pánbůh nachystá… A on to umí!
Nejela jsem si tam definovat, co chci od života. Kým chci být a co chci mít…. Ale spíš si poprvé v životě poslechnout, co chce život ode mě. Jako kdyby život byl náš kámoš. Přišel k nám na návštěvu a řekl nám, co v nás vidí. A k čemu tady vlastně jsme a na co nás potřebuje…. Vnuknul nám směr a smysl pro další sedmiletku (zrovna jsem jednu ukončila – další startuje), vypil kafe a šel….
Tak s něčím podobným si tam děláte existenciální mejdan. Každý ráno, poledne i večer. Nebudu vám tady psát, jak vám zbystří smysly. Že začnete v noci vidět. Že 99% otázek, na který hledáte odpovědi, zmizí. Protože se ihned stávají bezvýznamnými. To asi není žádná novinka.
Ale že jde „jen“ z vody, zelenýho trávníku, slunce a vzduchu načerpat tolik energie, že máte pocit, že rozsvítíte celou chalupu, i když v ní nejsou žádný dráty ani žárovky…. To mě překvapilo. A málem roztrhlo. Jak hada 🙂 Stejně jako ta chuť tvořit. A vůbec chuť na to, co tady nebudu popisovat, protože tohle je seriózní plátek a ne nějaký čtení po dvaadvacáté večerní…. 🙂
Takže v tom letíte a přijde poslední den. Den dělání intezívního nic. Nic v hlavě, nic v břiše. Jen hluboký dýchání, který vám vnitřním potrubím rozvede kyslík tam, kde byste si ho ani ve snu nepředstavili. Ano až tam…..
A vypisování se. Ze všeho toho neviditelného, co šlo kolem…. Tedy řeknu vám, vyprázdnit si hlavu, to je i pro blondýnu, která těch myšlenek nemá moc, ořech. Nikoli oříšek! 🙂
A ten poslední den mého pobývání se vším, co je mezi nebem a zemí, a nejsou to parašutisti, lezu do Berounky. A jak v ní po kolena stojím, a kochám se jak doktor ve Vesničko má středisková, vidím ji. Tu hadí kůži. Uzřím symbol hada. Kdyby to byl třeba šnečí domeček. Nebo slimák. Nebo mravenec. Ale je to had. Snad nejčastější symbol posvátného zvířete prošpikovaný mnoha mytologickými příběhy. I v mém milovaném Mexiku byl Bůh Quetzalcóatl opeřeným hadem – nejvyšším bohem, kolem kterého se točil svět. A tančila kolem něj dokonce i Myšková….
Nebo třeba egyptští kněží-léčitelé nosili ve středověku na svých hlavách zlatý šperk ve tvaru obruče znázorňující hada se vztyčenou hlavou. Ten pro ně symbolizoval neviditelné energetické proudy v těle. Možná to byly bratranci kundalini energie. Prosím vás to není žádné sprosté slovo! Já necituji našeho prezidenta! Ani se nepřiznávám k mé bezmezné lenosti. Kundalini je hadí síla, smotaná uvnitř v těle Tahle dáma čeká na probuzení. Jen nevstává na budík, ale na úplně jiné věci. Myslím, že tam u Berounky ve mně minimálně zavrtěla ocáskem ….
Zkrátka si poprosíte tam nahoru, jestli by vám nemohli poslat nějaký malý pozdrav. Jestli by aspoň nějaký nebeský brigádník nešoupnul dolů vzkaz v lahvi. Lejstro, ve kterým bude aspoň 5dkg jistoty, že ta nová sedmiletka vykročila správným směrem.
A ON vám nepošle flašku, ale hned představitele smyslu života, dlouhověkosti, moudrosti, proměny, tvořivé energie procházející lidským tělem, léčení a uzdravení… a životní síly. Naservíruje vám symbol posvátného zvířete mnoha bohů a bohyň ve stovkách kultur po mnoho tisíc let.
A když to všechno rozdýcháte, vrátíte se domů a začnete googlit, proč se vlastně ten had svlíká?! Rozhodně to nebude předehra pářícího aktu mezi hadem a hadicí….
Had se svléká, protože pořád roste. Ale jeho kůže ne. Svléká se ze svého šatu, protože znovuobnovuje tu část těla, která je ve styku s okolním světem. Asi se chce taky znovu připojit, jako jsem to chtěla já.
Svléká se, aby mohl žít. Protože ve starý kůži by se „udusil“. Jako člověk v malém oblečení. Jako člověk, který ze sebe neshodí baťoh minulosti a chce s ní přežít budoucnost. Jako člověk, který zůstává pod maskou, i když divadlo už dávno skončilo.
A tak si říkám, jak by vypadal svět, kdybychom se v tomhle podobali hadům. Pravidelně, přirozeně a bez bolesti bychom svlékli to, co je nám už „malé“…. co už není potřeba, co nás škrtí v růstu…. lidi, vlastnosti, věci….. A taky bychom se neplazili nazpátek. Protože had umí postupovat jen vpřed.
Jaký by to byl asi svět?