Taky k nim rádi chodíte? Zrcadlíte se v nich? Ponořujete se do jejich suknic a kadeří? …. Ne nemyslím ženy…. Myslím řeky. Ty krásky s kudrlinkama, peřejema, tajemnýma tůňkama a občasnou nepředvídatelností v síle a hloubce jejich proudu.
Je to rok, co jsem ležela u Vltavy. A o smysly mi brnkla podobnost ladnosti ženy a tekutosti řeky…. Dle došlých reakcí soudím, že se vám tehdy líbila. Takže kdo se chce v tom žensko-říčním prolínání vykoupat – může tady: https://vysehradka.cz/z-duse/do-zensky-nevidis-ale-do-reky-ano/
A po roce zase ležím u řeky. Jenže tentokrát nejde o to se u ní poválet nebo vykoupat. Nebo v ní na chvíli zmizet světu před mělkou radostí rychlých dní.
Tentokrát jsem přeladila své vnitřní rádio, aby chytlo frekvenci místa, kam bych mohla překořenit. A vytvořit tam takový malý nebe na zemi. Pro vás, samozřejmě!
A jak tak vandruju kolem řek, můj nesmělý vnitřní moderátor se najednou rozpovídá. A zase přirovnává řeku k ženský. A začne v přímém přenosu komentovat dvě moje říční favoritky. Vltavu a Berounku.
VLTAVA
„Takže si Vltavu představ jako ženskou. Její ladnost, zákoutí a tekutost je tak poutavá, že o ní hudební skladatelé skládají básně. Pyšní se jednou z nejpopulárnějších scenérií na evropském kontinentu – teda alespoň to tvrdí v americkém plátku New York Times. A přesto jí její nohy i tělo svazují betonové obojky a lana ve formě vodních děl, která ji regulují. A je vcelku jedno, že ona tady byla dávno předtím, než místa, kterým se má vyhnout, nebo do kterých nemá vtéct.
Jako kdyby ženský dal někdo na kotníky, ruce i krk pouta, aby šla tam, kam si to „autorita“ přeje. Aby v některých místech popřela sama sebe a přizpůsobila se přáním těch, kteří když ona se rodila, tak oni vůbec neexistovali a hráli si kdesi v uhláku na horníka. Je to v podstatě spoutaná ženská, která když si náhodou dovolí jít jiným směrem, je to označováno za hrozbu. A udělá se vše, aby jí v tom bylo zabráněno. …. V podstatě se musí nechat občas znásilnit. A to ve jménu dobra pro ostatní…. Ale je to pořád jenom ženská. Takže když to v ní jednou za pár stovek let bouchne, zavalí nás vším, co jsme jí zakazovali. Vyplaví domy, galerie, historický památky nebo třeba zoologický zahrady. Když si na chvíli vezme slovo, který ji patří, ukáže se, kdo má v tomhle světě vlastně sílu….“
BEROUNKA
„Plyne si. Je magická. Říká se o ní, že je to řeka bez pramene, ale přitom její hlavní proud uplete asi na dvacet tekutých copánků. Je tak rafinovaná, že si kus cesty svého plynutí říká Mže…. což v překladu znamená mise nebo poselství. A od Plzně si na svůj kabátek přišije nápis Berounka. A na svý toulce světem s ničím nebojuje. Občas se její tělo trochu rozšíří, zadečkem vybočí do luk nebo hájů, ale pak se zase vrátí a pomalu a hutně plyne. …a JE. A to jí úplně stačí. Nikam nespěchá. Jeví se jako entita nebo masa, na kterou stačí se dívat a už v ní seš. Občas si najde cestu skrz skálu. Ale to ne proto, aby manifestovala svou sílu,, nýbrž trpělivost a vytrvalost. Netrajdají po ní žádný motorový čluny ani jiný naftu plavající skořápky, jejichž kormidelníci či kapitáni si rychlostí či moderností strojů poměřují velikosti pohlavních orgánů. Bydlí v ní tudíž dvě z nejsilnějších valut světa – ticho a čas…..“
Díky těmhle radiovým vlnám mě to docvaklo. Proč jsem občas u Vltavy neklidná. Proč mi nedá spočnout. Proč nikdy nemlčí. A naopak proč bych v Berounce nejradši spala, plavala, pracovala, meditovala anebo v ní napsala knížku. Asi taky asi proto, že čím dál hlasitě slyším, jak šeptá: „Zatímco hledáte moře, řeka vám protéká mezi prsty!“