Všichni mě varovali, ať tam nechodím. Že mě tam zabijou… okradou… nebo jinak pošramotí a pomačkají. Trošku tvrdohlavě jsem si řekla, že já nejsem všichni. A šla jsem tam. A nic se mi nestalo. Jen jsem byla pár dní v údivu. Nebo spíš v šoku. Nad tím, co všechno může způsobit jeden indián a pugét růží.
Bylo to 12. prosince…. ten svátek se v Mexiku totiž v ten den slaví. Nesla jsem v ruce růži. Protože právě tahle kytka hraje v tomhle příběhu hlavní roli. I když by se mohlo zdát, že hlavní roli sehrál zázrak. Tehdy dávno, v prosinci roku 1531 se totiž jeden stal.
Přesně na tom místě, kam jsem asi po 480 létech přišla já. Na kopec. Tam před necelým půlstoletím přišel meditovat starý indián. Byla to jeho každodenní rutina. Činil tak v době, kdy už v Mexiku řádila ruka Španěla….pálila aztécké i mayské knihy a šířila katolicismus horem dolem….Toho jitra se to stalo. Zlatej kotouč vycházel z poza vrcholku kopce a když utichnul nevšední zpěv ptáků, kdosi na Juana ze špice pahorku, který teď stojí na severu Mexika City, zavolal. I vyšel vzhůru a uzřel vznešenou paní indiánského vzezření a tmavé pleti. Představila se jako Svatá Maria. Panna. Matka boží.
I pravila tomu sedmapadesátiletému indiánovi, ať jde k biskupovi a vyřídí mu, že má na tom místě vystavit kostel. Ale kdo by poslouchal příslušníka méněcenného národa….Ale co Bůh chtěl….Marie zjevila se i druhý den…. Ovšem ani to nepomohlo. Biskup se zmohl jen na tu „obyčejnou větu smrtelníka“…….„Potřebuji nějaký viditelný důkaz!“
A tak se stalo. Třetího dne, opět na vrcholu kopce, na místě, kde rostly jen kaktusy a navíc byl prosinec a mrzlo (podobnost s Maruškou a dvanácti měsíčky čistě náhodná 
), najednou vykvetly růže. I natrhal jich Juan tolik, kolik se jich vešlo do jeho indiánského pláště. Že byl jeho plét ze stejného vlákna, které později NASA používala při výrobě skafandrů, o tom vám budu poudačkovat příště.
A pak ten indián vysypal růže na podlahu. Před biskupa. Všichni kdo tam byli, prý v ten moment užasli! Barva okvětních lístků, co prosákla se pláštěm, vykreslila v něm obraz Panny Marie. Proto když na něj kdykoli upřete zrak, uvidíte kolem světice s čokoládovou barvou pleti také mnoho růží. Mimochodem podle několika duchovních učitelů a šamanů je růže květinou, která má jako jediná z říše rostlin schopnost otvírat lidské srdce 
Možná proto ji taky Frida nosila ve vlasech:)
Tohle samozřejmě biskupa dostatečně přesvědčilo a dal tudíž na místě zjevení postavit kostel. Byla to prý prosba Panny Marie, aby se to místo pojmenovalo „Guadalupe.“ Nemá to nic společného se španělštinou. Spíš se dá usuzovat na to, že to slovo pochází z aztéckého “Coatlaxôpeuh.” Což znamená “rozšlápla jsem hada”.
O symbolice hada v mnoha kulturách jsem tady už psala…. tudíž nás to nepřekvapuje
A tak ho postavili. Největší svatostánek v Centrální Americe. Baziliku Panny Marie Guadalupské. Každý rok – vždy 12. prosince – k němu míří miliony lidí. Jeden rok jich tam přišlo dokonce miliónů sedm! Ta pouť patří k největší v celé Latinské Americe. A tradují se o ní nejrůznější věci a poudačky včetně těch strašlivých. Ale o tom jindy.
Teď jsme se s vámi chtěla jen podělit o prosincový zázrak. Za kterým stojí indián a svazek růží. Tak jestli máte pocit, že bychom teď nějaký ten alespoň malý zázrak potřebovali, třeba si kupte růži. A hluboce se do ní zadívejte…. Nebo ji někomu darujte…. A uvidíte, co se stane….
Taky máte rádi růže?