Vím, že bych o tom tady neměla psát. Protože ten, kdo udělal dobrý skutek, má mlčet. Mluvit má ten, v jehož prospěch byl udělán. Jenže tohle mě fakt dostalo. Chtěla jsem jen napáchat trošku dobra… (nejen) když jsou ty Vánoce…. 
A tak jsem tomu pánovi koupila polívku. Prodával Nový prostor. Stál na ulici… na docela vychlazený ulici. A mně se v ten moment zkrátka všední koupě časopisu nezdála dostatečně „zahřívající“ pro srdce člověka, kterej ten časopis asi neprodává jen proto, abychom se dozvěděli, odkud se vzali Vánoce.
Byla jsem plná nadšení a uspokojení. Přesně tak, jak to prožívám při „páchání dobra.” A taky jsem tak trochu očekávala, že bude rád. Že ho to potěší.
Chyba lávky…. v tomto případě – chyba polévky. Spletla jsem se. Na moji otázku: „Určitě máte hlad, dáte si mrkvovou polívku? Je se zázvorem – zahřeje vás….!“ mi přistála řízná odpověď: „Nedám. Mně to nechutná. Jednou mi táta dal přes držku, když jsem odmítnul jíst mrkev k obědu. Mám radši maso!“
Trvalo mi pár sekund, než se můj vnitřní soudce popasoval s hodnocením nevděčnosti. Ale pak jsem se začala smát. Protože ten pán se u toho taky hodně smál. A tak víc než potřeba někoho nakrmit- posedla mě potřeba znát jeho příběh.
Žije na ubytovně. Jeho důchod činí 7.500,- Kč měsíčně. Celej život pracoval pro bohatý stavitelé, kteří mu vypláceli „prachy na prkno.“ Ač to byly „dobrý prachy“…. ano tušíte správně…. neprošly žádným systémem. Mimo toho, kterýmu se říká šedá ekonomika. Žádnej systém – žádnej důchod!
Nemá mobilní telefon. Než by si s někým psal, radši jde s kámošema na pivo. Tam se buď poperou nebo zasmějou. Nebo obojí.
Na vojně mu jeden kapitán tlačil do hlavy: „Co se hejbe, na to střílej!“ A druhej mu radil: „Pospíchej pomalu!“…. Zvolil si to druhé.
Když jsem se ho zeptala kolik mu je let, řekl, že si to nepamatuje. Že jen ví, že čas letí a že je dobře, že je on v tom čase pilot. A že si vlastně ani nepamatuje, kdy umře. Nakonec si vzpomněl, že je mu 80. I když moje oko mu hádalo max 65. Pořád se usmíval. Měl v sobě kus upřímnýho pozitivismu. I když jsem pospíchala, strávila jsem s ním dobrou půlhodninku.
A tak jsem dozvěděla jeho recept na štěstí: „Nikdy jsem si nebral násilí do hlavy. Špatnosti smejvám večer ve sprše a ráno už nejsou. Vidim to tak, že neexistujou dobrý ani špatný lidi. Jen jejich myšlenky a činy jsou špatný. „
A tak si říkám, moji milí, že i když nás často soudí podle malosti provinění, víc než podle velikosti dobrých skutků, zkuste třeba taky nějaký spáchat. Je to jednoduchý – jde to všude tam, kde jsou lidi.
Takovej dobroskutek totiž bývá často sám o sobě odměnou. Třeba vás taky jako mě naučí nesoudit, nemít očekávání a víc naslouchat. A tím pádem i míň mluvit…. Protože slovama můžeme zatajit ledacos, ale činy nás prozradí…..
Třeba někomu budete chtít koupit polívku a nakonec mu věnujete půlhodiny toho nejcennějšího, co máte: totiž vašeho času a pozornosti. A on vám nakonec řekne, že to je pro něj mnohem cennější než peníze nebo ta polívka….
Vánoční čas plný dobra a LASKAvosti vám všem přeje VyšehRadka 