Že prej je to americkej svátek, ten svatej Valentýn. Prdlačku! Je náš. Nemůžu za to, ale vždycky když slyším „tradice“, potřebuju vědět, odkud přišla. a co a kdo za ní stojí. A světe div se, sv. Valentýn je evropská záležitost! A navíc – a teď pozor – kus toho světce leží přímo na Vyšehradě. Jako správná VyšehRadka jsem to vypátrala v moudrých knihách, co se skrývají v útrobách Klementina. Sem z toho v šoku, ale je to tak.
Takže nejen že se budeme na 1. máje líbat pod kvítky rozpučených stromů. Ale třeba se 14. února začneme chodit líbat na Vyšehrad ke kostem sv. Valentýna. Trochu morbidní –ale srandu si nedělám.
Není to tak dávno. Psal se rok 2002 a zrovinka opravovali Královskou kapitulu svatého Petra a Pavla tam u mně na Vyšehradě. Když tu hle – ve starém depozitáři našli čtyři barokní relikviáře. A světě div se – jeden z nich v sobě ukrýval poklad. Takřka celou lopatkovou kost. A ta podle odborníků patřila svatému Valentýnovi. Byla dokonce každý rok vždy 14.2. k vidění i pro veřejnost. Přiznám se, že tahle lopatka mě dostala na lopatky.
Asi si jako já říkáte, jak se tam ta lopatka dostala? Inu to bylo tak:
To si takhle ve 14. století anglický básních Geoffrey Chaucer usmyslel, že napíše báseň. Pojmenoval ji Ptačí sněm. Protože je o holubovi a holubic. A to je ptactvo, které má v životě jen jednoho partnera. A z toho už voní to propojení s Valentýnem. Ale to není všechno. Ta báseň byla napsána u příležitosti zasnoubení anglického krále Richarda II. s Annou Českou. Anička byla dcerka našeho pana císaře, krále a otce vlasti, Karla IV. A ten za to, že máme na Vyšehradě kus svatýho Valentýna, v podstatě může. Ostatky světce lásky byly ponejprv uloženy v římských katakombách a o několik století později byly darovány do nejrůznějších končin. A právě pro naši zemičku si je vyžádal Karel IV.
Takže nejen že se budeme na 1. máje líbat pod kvítky rozpučených stromů. Ale třeba se 14. února začneme chodit líbat na Vyšehrad ke kostem sv. Valentýna.
A kdyby vás zajímalo, kdo že to ten sv. Valentýn vlastně byl…… Tak se to prý úplně jistě neví. Kolem jeho existence ale panuje řada poudaček a legend.
Tak třeba jedna praví, že ve starověkém Římě se v únoru slavila takzvaná Lupercalia. Sloužila k vítání jara a ohlašovala čas očisty. Zařízla se koza, kněží se pomazali krví a údajně nazí běhali po Římě. O občas páskem z kozí kůže přetáhli nějakou ženskou – to kvůli plodnosti.
A protože to byl zvyk charakteru pohanského, (no ještě aby křesťané běhali nahatí po městě 🙂 ), křesťanská církev údajně rozhodla slavit v půlce února svátek svatého Valentýna. A tím ty pohany jaksi „vymazat.“
A pak je tady ještě jedna poudačka. Ta pramení ve 3. století. Onehdá zakazoval císař Claudius II. – vládce Říma – aby se jeho vojáci zasnubovali nebo dokonce ženili. Nutil ho k tomu strach, že mu všechny mužský zůstanou doma u svých rodin a vypoví svou oddanost v boji. Ovšem to se nepozdávalo římskému knězi Valentýnovi. A ten, nedbaje zákazu, mladé zamilované páry tajně oddával. A obdarovával je květinami (odtud zvyk dávat na Valentýna květinu). A protože každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán – Valentýn byl za svou odvahu zatčen, uvězněn a 14. února roku 269 popraven.
A prý to byl právě Valentýn, který z oken svého vězení pozoroval orgie provozované Římany o Lupercaliích. Jal se tedy psát psaníčka a po holubicích je těmto „hříšníkům“ posílal v prosbách, aby se chovali slušně a nehřešili. A psaníčka tady sehrála ještě další roli. Před svou mučednickou smrtí napsal Valentýn ještě dopis své milované dívce. A tradice posílání valentýnských přání byla na údajně na světě. Ve Velké Británii, odkud prý pochází většina valentýnských zvyků, se ve velkém začalo slavit od 17. století. Počátkem 19. století pošta v Anglii doručila 60 tisíc valentýnských pohlednic. Od poloviny 19. století se pak rozšířily poštovní známky, jejich cena klesla a pohledy si mohla dovolit posílat spousta lidí. Díky tomu se tento zvyk rozšířil ještě víc.
No pak Amerika, Bulharsko (tam je mimochodem ve stejný den i vinařů. Tak se jim to pěkně páruje!), ani Němci nezaspali – tam mají maskota oslav prase symbolizující lásku a touhu. Finové a Estonci oslavují 14. února den přátel a na Filipínách se konají hromadné svatby. Dokonce když se tam v ten den oženíte, sňatek finančně podpoří vláda.
A na konec ještě jedna starobylá legenda propletená s valentýnským svátkem. Říkávalo se, že když si svobodná žena vezme za muže chlapa, kterého 14. února potká jako prvního, jejich manželství bude šťastné. Ostatně proto prý mladíci číhali na své milé a už za rozbřesku pádili k jejich domům s kyticí.
Takže… ať už to s těmi oslavami lásky jak chcete, takovou procházkou po Vyšehradě a hezkou kytkou pro svou milou nic nezkazíte, že jo?! 🙂