Dvořil se mi nedávno jeden muž. Vyměnili jsme si pár smsek a v jedné z nich stálo: „Žena je meloun!“ Dožadovala jsem se vysvětlení, neb má fantazie o spojitosti tohoto ovoce a ženy jevila se jako odlišná té jeho. „Do ženy a do melounu nevidíš,“ odpověděl.
Aha, starý známý přísloví, pomyslela jsem si. A ujistila se, že jeho fantazie o melounu byla skutečně jiná, než moje. V zápětí přišla zpráva: „A čím je žena pro vás?“
Ležíce u Vltavy, s očima zaparkovanýma v hladině Vltavy, jsem za jemného zvuku srkání Aperolu začala na papír lepit do celku slova o tom, proč vnímám ženu jako řeku.
Zvu vás – pojďte se mou k řece, třeba se v ní najdete. Nebo v ní najdete vaši milou.
————————————————————————————————————–
Od pradávna je žena synonymem emoce a emoce je přirovnávána k živlu vody. Voda je tvárná, pohyblivá, může zamrznout anebo se taky umí rychle vypařit. Může být mělká nebo nesmírně hluboká, čistá nebo kalná, stejně jako duše ženy.
Když voda spokojeně plyne, plyne emoce a zákonitě je taky spokojená žena. Snadno navazuje přátelství. Cítí se spokojeně. Spíš než by někoho kritizovala – radši někoho pochválí. Spíš než by něco nekonečně řešila – nechá věci plynout. Rozdává potěšení a kamarádí se s kreativitou. Je uvolněná, energická, má chuť k pohybu a k sexu. Ukazuje svou vlnivost, oblé tvary, smyslnost a hravost. Z čistého plynutí řeky lze uzřít její sílu. Tu dokáže obrousit kámen a tam zase ve skalách vyhloubí jeskyně. Dokonce i prameny řek, které tak jasně připomínají ženské životadárné lůno, jsou lidmi uctívány po celá tisíciletí.
To jak řeka umí řídit svůj tok je obdobné tomu, jak žena dokáže nakládat se svými emocemi. Čím více je v sobě zadržuje, tím více vírů, vodopádů a kalů v ní bouří. Když nedá pocitům prostor, který si zaslouží a neprojeví je, dokáže vyprodukovat obrovskou vlnu tsunami. Ta umí zaplavit nejen život její, ale i těch kolem. A všichni se pak topí….. Já tomu říkám „výbuch papiňáku.“ A bouchnout jako desítky let neprojevená emoce opravdu nechceš. Může to způsobit emocionální povodeň, která napáchá mnoho nechtěných škod.
Pokud ale naše řeka pocitů a citů teče otevřeným, čistým a přátelským prostorem, existuje vysoká pravděpodobnost vzniku alespoň malého kousku ráje na zemi.
K tomu, aby řeka proudila, potřebuje BŘEH. Břeh je řece tím, čím je ženě muž. Drží ji, chrání ji, pomáhá jí určovat směr plynutí. Jako žena nemůže být bez muže, nemůže být řeka bez břehu. Když se ti dva spojí, vznikne hojnost, důvěra, proud.
Běda však, když se břeh vzepřel, začne řece bránit, klade ji do jejího toku překážky nebo odpor, zastaví ji, zakalí nebo se snaží, aby tekla jinam, než ona chce…,
Takový souboj přinese jen bolest a smutek…
Když ale břeh pochopí, jak moc ho řeka potřebuje, jak potřebuje jeho ochranu, jeho pevnost, jeho tvar a sílu, pak spolu vymalují krajinu, potěší zraky všech, kdo je uzří a jsou potravou pro duši všem, kdo do nich vstoupí.
Když břeh nechá řeku, aby ho hladila svým proudem, tiskla se k němu svými peřejemi a otevírala mu své zátoky i tajemství plynutí, pak bude svět v pořádku…..
……….A pak jsem se probudila….. Jestli se jeho melouny a moje řeka nakonec potkají, je ve hvězdách. Nicméně mi z toho plyne následující uvědomění:
Možná nejde pochopit ženu, ale lze porozumět řece.
Takže pánové!
Když si s ženskou někdy nebudete vědět rady, zkuste si ji představit jako řeku. Protože ona stejně nakonec možná jenom potřebuje ten pevnej a statečněj břeh.
