Hory jsou jako království lásky. Buď jdeš nahoru, nebo dolů. Anebo jsou jako mlíkárna. Plnotučný mlíko vlevo, polotučný vpravo. Roztýká se do všech světových stran. Ale ty jdeš, protože tě na vrcholu čeká východ slunce! Víš to dobře. Zažila jsi to totiž vloni. Jen letos nejdeš sama, ale v tandemu s bráchou.
Tak poutavě jsi mu o svý tradici lezení na Sněžku za východu slunce prvního dne nového roku vyprávěla, že nelenil vstát ve tři ráno, aby to zažil s tebou. 
Ten moment, kdy se žhavá koule úplně poprvé v novém roce vyhoupne nad střechu naší domoviny. Za takovej pohled stojí za to vstát v nekřesťanskou hodinu. V pět dojet do Pece a vyrazit tou mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a možná ještě dá, směr vrchol. 
Jenže mlíko je opravdu plnotučný. Jen marně na povrchu nevyššího, nejchladnějšího a za „normálních“ okolností nejnavštěvovanějšího vrcholu Krkonoš vyhlížíme kolorit listnatých a smíšených lesů. V hustém jogurtu zmizela horská jehličnatá tajga. V bílým oparu zmizely křivolaké keře kleče a ty působivý borovice a smrky, co jsem na té samé cestě viděla vloni, jakoby požrala bílá huba táhnoucích mraků…. 
A tak si v tom bílém závoji jen představuju, jak kolem mě spí na 300 druhů rostlin, 30 druhů savců, obojživelníci, plazy, motýli, broučci, ptáci a pavoučí havěť, co tady kolem má svůj kvartýr.To všechno tam někde je, i když to pečlivě uniká našim zrakům. Ale pořád je naděje, že ta bílá deka zmizí. A na vrcholu budu moct z těla i z duše zase vypustit ty desítky superlativů nad vycházejícím sluncem, jako jsem to ve stejný den udělala přesně před rokem. 
Pořád doufám, že Pán Bůh roztáhne roletu a nechá tu zlatavou kouli zazářit přímo nad střechou naší český zemičky. Nenechal. Pán Bůh to asi nestihnul. Asi zrovna držel ochranou ruku nad opilcema, co nad ránem táhli se silvestrovskýho večírku. Tak za sebe poslal tovaryše od boha větru, aby tu mlékárnu rozfoukal. Ale učeň to byl zřejmě nezkušený. Sice se mu podařilo vyfouknout vánek o rychlosti 90 km/h, ale peřina z mraků a mlhy nikam neodvlála. Za to my skoro přistáli v Polsku 
Ale i tak jsme přes drobný větrný odpor a neviditelnou viditelnost v 8:01 vystoupali na vrchol Sněžky. A přesně v ten moment vyšlo slunce. Ač schovaný v tý fabrice na mléčný výrobky, vyšlo. Trošku mi to připomínalo scénku z kultovního filmu Ku*vahošigurentag, kdy Bolek Polívka přesvědčuje právničku Ivanu Chýlkovou o tom, že její kabelku taky nikdy neviděl, ale přesto věří, že ji má.
A my taky věřili, že tam bylo. Vyšlo. Svítilo. Jen nebylo vidět. A vlastně v tom celém najednou byla nesmírná symbolika celého roku 2021. Kdy to naše zdraví, volnost a svoboda zůstávalo v mlze, ale my přesto věřili, že ji máme. A že už brzy zase zazáří. 
Ale jistou výhodu tahle „neviditelnost“ měla. Na docela dlouhou chvíli jsme měli plošinu nejvyššího hory ČR jen pro sebe. O cestě na Luční boudu nemluvě.
A kdy se vám to poštěstí, projít se s bráchou jednou z nejkrásnějších horských cest u nás úplně sami. A i když jsem chvílema potřebovali spíš rafty a ploutve, než nesmeky, bylo nám jasný, že opravdová cesta nikdy nekončí. Že cíl je vždycky za další kaluží, balvanem nebo kopcem. Pokaždé se ukáže další cesta, další „fata morgana“, kterou stojí zato prozkoumat.
Načež můj brácha vyslovil přání, že by letos rád „navštívil“ nejvyšší vrcholy všech českých hor. Vypadá to, že nás letos čeká „rok s nadhledem“ …
Tak ať vás v tom roce 2022 neopouští.
