Dneska vás vezmu do kina. Na úplně výjimečný film. Na film o vás. Vy rozhodnete o čem bude, koho v něm potkáte i nepotkáte, co v něm (ne)zažijete, a jak dopadne. Zkrátka Váš vlastní biják. Bude se jmenovat: „Příběh mýho života.“
Takže v závěrečných titulcích poběží:
Režie: Srdce Scénář: Duše Kamera: Oči Zvuk: Uši Produkce: Mozek
Zvláštní poděkování: Všem přesným součtům náhod, který mě potkaly!
Je to přesně rok, co jsem viděla film „Život na naší planetě.“ Tehdy třiadevadesátiletý sir David Attenborough v něm na začátku stojí před kamerou. A jeho věhlasným sofistikovaným hlasem říká: „Jsem David, je mi 93 a prožil jsem pozoruhodný život…. A tento film o životě na naší planetě je mým životním svědectvím….. “
Přiznám se, že jsem u toho rozbrečela. V hlavně mi totiž naskočil jiný film. Takový, ve kterým nejen já, ale lidi – třeba Marie, José, John nebo Ťink Ťonk stojí v době svýho životního podzimu před zrcadlem, nebo před kamerou, nebo se někomu nebo něčemu dívají do očí, a říkají: . „Jsem ten a ta a tohle je můj životní příběh.“ A začne běžet biják….
Film, ve kterým je mysl jakýmsi produkčním – vykonavatelem vůle. Ve kterým scénář píše sama duše, zvuk na své kotouče zaznamenávají uši, obraz snímají oči a v roli režiséra – tedy toho, kdo má vždycky pravdu 
) stojí samotné srdce.
Děje se vám to taky někdy? Mně ano. V hlavě se mi vytvoří prostor (to je u blondýny docela heroickej výkon), ve kterým se zapne jakýsi pozorovatel pritomnosti. Samopozorovací kamera. Ta umožňuje oprostit se od toho kdo a co si myslím, že jsem. Nebo kým se snažím být. A můžu jen pozorovat svět a život, kterej jde zrovna kolem. Jsem „jen“ účastnice zájezdu – a to úplně stačí.
Pak se dobře rozhoduje. Co a kdo (ne)vyplní další scénář filmu „Příběh mýho života.“ Když si totiž život představím jako film, je to všechno nějak snadnější. A psaní jeho scénáře je leckdy lehčí a zábavnější než bytí samo.
Je jednodušší určit, co bude mít hlavní hrdinka k snídani. Jestli ráno vyskočí radostně z postele, nebo zůstane přikrytá dekou s nápisem „depka“… Jestli se vyspí sama nebo dobře. Jestli si ho vezme nebo ho vyrazí. Jestli zvolí konec jedný kapitoly s bolestí, nebo bolest bez konce…. Jestli půjde další den zachránit svět nebo sebe.
Má to jen jednu drobnou nevýhodu. Musíte to dát na první dobrou. Nejde to přetočit. Ale co bylo to bylo za život bez adrenalinu, že jo?
A co vy? Kdo vám píše scénář? 🙂