Potkala jsem Frídu! Na Staromáku. Má tam výstavu svých fotografií. A vzala mě na návštěvu. Do jejího „Modrého domu“ v Mexiku. Zase jsem seděla na zápraží „La casa azul….“ Jako kdysi, když jsem tam žila. A chodila se obdivovat všemu, co tahle mexická nevšednice vytvořila.
A kladla jsem si ty samé otázky: „Co ji v té bolesti, která může být synonymem velké části jejího života, pohánělo? Jak to, že žena s tak nelaskavým osudem dokázala takhle tvořit? Jak to, že ve svých 31 letech poprvé vystavovala v New Yorku a je první Mexičankou, jejíž umění zářilo v pařížském Louvre? Čím to je, že její portrét dekoruje nejen bankovky, restaurace, galerie a trhy celého Mexika, ale i trička žen po celém světě?“
(Jestli taky chcete tričko s Fridou – čeká na vás tady: https://www.sperkyzmexika.cz/tricko-s-fridou/tricko-s-fridou-i-am-my-own-muse–/
A znovu mi to docvaklo. I když už se tak stalo před čase a psala jsem o tom…. Ale připadá mi – zejména v této době- víc než vhodný si to zopakovat. Zvýraznit, v čem zřejmě spočívala její síla. A v čem snad spočívá síla nás všech, mužů nevyjímaje….
Snad se shodneme na tom, že spojení „síla ženy“ je zejména v 21. století skloňováno nahoru a dolů, doprava i doleva a dokola kolem svého středu. Z moudrých knih, diskusních a zábavních pořadů v televizi i z neodolatelných stránek časopisů už víme, jak asi vypadá a chová se silná žena. Nesrovnává se s televizními a magazínovými „vzory“. Ví, že jediná cesta růstu ženy je růst do moudrosti. Ví, že jenom snít a myslet nestačí. Nečeká, až se „NĚCO nebo TO “ stane, ale zvedne sedínku a jde štěstí naproti. Má svoje rituály – kotvy, které ji drží při zemi a zároveň jí umožňují létat.
Je kamarádkou svého těla, nebere si věci osobně a ví, že každé „NE“ v odmítnutí ji posouvá blíže k vysněnému ANO. Umí plakat a naučila se říkat pravdu. Odpouští a nemstí se. Věří sama v sebe a povzbuzuje ostatní. V její blízkosti cítíte klid i sílu. Tohle všechno my už víme, ale Frida to nevěděla. A přesto – navzdory emocionálním bouřím, navzdory všem těm ranám, které dokázala prožít do morku kosti, vytvořila odkaz, kterému se obdivuje půlka světa.
A tak znovu pokládám na oltář otázku: „Jak se jí to povedlo?“ Mohla přece do smrti proklínat toho řidiče, který způsobil nehodu, při níž se jí poranila páteř natolik, že zůstala rok připoutaná k lůžku a ani 30 operací nepomohlo od celoživotních bolesti. Mohla toho řidiče proklínat i proto, že díky všem těm zraněním na těle i duši přišla třikrát o miminko. Mohla půl života nadávat na chlapi, že jsou to kurevníci, protože její muž – slavný mexický malíř Diego Rivera – dvakrát svatý nebyl. Dokonce ji podvedl i s její sestrou.
Po rozvodu se mohla rozhodnout k nenávisti nebo pomstě za nevěru, ale ona radši malovala. Mohla se začít bát komunistů (i když sama komunistka byla), kteří zavraždili jejího milence – Lva Trockého – který se v Mexiku ukrýval před Salinovými hochy (bohužel marně – jeden z agentů mu rozbil hlavu cepínem). Mohla celý život chodit v černém, aby tím demonstrovala vnitřní planetu bolesti, která v ní oscilovala.
Ale ona se každé ráno oblékla do květin. Roztočila paletu barev a malovala – i pod plachtou emocionální nálože. Malováním zaplnila svou prázdnotu, velebila lásku ke svému národu a hrdost pro mexický folklor. Skrze štětce a plátno žila. Tvořila. A tím se dostávám k hledané odpovědi. Odpověď v tomto případě není číslo 42 (znalci vědí 
, ale TVŮRCE. Ať už se ve svém životě nacházela v jakékoli svízeli, mohla „jen“ plakat, naříkat a stěžovat si. Mohla být OBĚŤ a v lepším případě hledat VINÍKA a v tom horším držet ústa a krok. Přesně to se totiž v Mexiku v první třetině 20. století nabízelo. Ale ona se rozhodla být TVŮRCE.
Třeba když se rozváděla, vzniklo díky tomu jedno z nejvýznamnějších děl – TWO FRIDAS.Za svůj život vytvořila asi 150 maleb, z toho třetina jsou autportréty. Tvrdila, že sama sebe malovala proto, neb byla motivem, který nejlépe poznala. Čím víc ji život bral, tím víc volala po svobodě a tvorbě. V ní byla sama sebou. Bez cenzorů, strachů a předsudků. A přesně tak se chce cítit mnoho z nás.
A tak se mi zase před očima vykresluje další film. Jsou v něm ženský, který se vykašlaly na křivdy a zrady, které jim v minulosti jiní napáchali. Přestaly si stěžovat a začaly se obdivovat. Pustily opratě oběti a osedlaly koně s názvem „TVŮRCE.“ A je úplně jedno, jestli přitom drží v ruce štětec, vařečku, láhev šampaňského, propisku, mikrofon, pokakaný dětský plenky, volant, návod na hubnutí, byznys plán, mapu nebo rtěnku.
Tyhle ženský se rozpomněly proč vyskočily Adamovi z žebra. Ví, že nebyly stvořeny proto, aby dělaly všechno, co dělají muži. A už vůbec ne, aby to dělaly stejně dobře jako muži. Ale aby uměly to, co muži neumí. A tím je doplňovaly. A to kultivují. Jsou premiantky ve všem, v čem se odlišují od mužů. Tyhle ženský nesoupeří ve snaze být tvrdé, samostatné a mít ostré lokty. Ale spolupracují, cítí, usmívají se a komunikují jazykem s názvem „ NĚŽNOST A LASKAVOST.“ Protože to je jejich poslání! Tohle jsou silné ženy!
Když je něco naštve – netoxikují svoje těla křikem, ale radši si zatancují. Když je něco bolí – nestěžují si, ale zjistí, odkud bolest pochází. Když mají radost, cítí to všichni kolem nich. Jejich muži se za nimi těší a jejich děti s nimi prožívají štěstí. Zkrátka žijí tak, že až budou jednou na smrtelný posteli, napíšou na papírovou kartičku – podobně jako Frida – VIVA LA VIDA – AT ŽIJE ŽIVOT!
Pokud jste dočetli až sem, určitě pochopíte, jak důležitý je mít Fridu. V srdci, na obraze, nebo třeba na tričku. A jestli vám taky jako mně přišlo, že se žádný pořádný tričko s Fridou nedá nikde sehnat, zajásejte. Nechala jsem pro nás jedno vyrobit! A je boží! Koukněte na něj tady: https://www.sperkyzmexika.cz/tricko-s-fridou/tricko-s-fridou-i-am-my-own-muse–/