Miluju poutě. Ta nejdelší, nejpůsobivější a nejdůležitější, na kterou jsem se kdy vydala, není zdaleka tou nejdelší. Měří asi 30 centimetrů a vede z mé hlavy do srdce. Kráčím po ní desítky let. Někdy mám pocit, že překonat tuhle mini-vzdálenost je tou největší životní výzvou. 
A tak si ráda odskakuji na zem, projít se „normálně“ po světě a ideálně přitom něco zažít. Zážitek je totiž nejčastějším cílem mé cesty. 
První den v roce 2021 jsem zatoužila za-ŹÍT východ slunce na Sněžce. A tak se stalo. Stačilo ráno ve 4:00 nasednout do mého ocelového oře, v 6:30 zaparkovat v Peci pod Sněžkou a vyrazit přivítat první paprsky roku ze střechy České republiky. 
Tenhle nápad mě osedlal už přec rokem. Zatímco vloni mi dělali společnost kamarádi, letos mi dělalo společnost ticho. Snad taky užasnete nad tím, co se dá v tichu slyšet a vidět. 
Předně jsem poprvé v životě na této cestě uviděla dvojici. Naše nejvyšší hora a naše nejvyšší údolí spolu tvoří pár. Patří k sobě a doplňují se. Zatímco Obří důl má tvar písmene „U“ a připomíná ženský klín, Sněžka má tvar úplně jiný…. Zikmund Freud by si ve svém fanatické honbě za falickými symboly pošušňával. 
Spojení těchto dvou „velikánů“ vytváří velkou sílu, která podporuje celou zemi.
A když se alespoň malinko oddáte téhle síle, Matka Příroda vás pozve k sobě na návštěvu. Uvítá vás jako váženého hosta a ukáže vám, čeho všeho jste součástí. 
Kráčíte po nejvyšším, nejchladnějším a za „běžných“ okolností nejnavštěvovanějším vrcholu nejen Krkonoš, ale i okolních evropských středohor. Když popustíte uzdu fantazii, uvidíte kolem trojbokého jehlanu Sněžky na chvíli obrovský ledovcový štít. Rozprostíral se tady někdy v době před 600 až 250 tisíci lety. 
Projdete 600 metrů výškového rozdílu koloritem listnatých a smíšených lesů nebo tmavou kulisou horské jehličnaté tajgy. Proderete se křivolakými keři kleče, přivítá vás království otužilých horských smrků a borovic. 
Zatímco stoupáte k nejvyššímu vrcholu ČR, pod vašimi kroky v tichu spí 300 druhů rostlin nebo 350 druhů mechorostů….. 
Kráčíte v domově 30 druhů savců a několika druhů obojživelníků a plazů… svoje útočiště tady mají stovky pavouků, broučků a motýlů… 
A ani nevím kolik řas, hub, víl a skřítků má v té nádheře svůj domov. A ptáků, kteří mi zpívali na cestu – ku mému údivu! 
A to všechno vám dělá společnost. A když si trošku zadýcháte a dáte mozku víc kyslíku než obvykle, třeba taky uvidíte zář rudy a drahých kamenů, které se před staletími z nitra Sněžky kutaly. Anebo uzříte záda benátského kupce, jenž byl v roce 1456 údajně jedním z prvních lidí, kteří vrchol Sněžky zdolali. Ital tam tehdy v Obřím dole hledal zlato. Pokud tam byl při východu slunce jako já, určitě ho našel. 
Pokud bych měla popisovat, co můj vid na střeše ČR omámilo, přečetli byste si seznam všech superlativ, které český jazyk nabízí. Stát 1. ledna ráno na vrcholu Sněžky, pod sebou mít svou zem, svůj domov, a nad hlavou modrou tapetu, kterou tam Bůh právě pověsil – to už je samo o sobě dostatečně působivé. 
Ovšem když do toho „Nejvyšší“ tuhle tapetu kdesi nad obzorem roztrhne, a nechá nad tu naši zemi českou vystoupat zářivou žlutou kouli, nepotřebujete ani dýchat, ani jíst, ani mluvit. Protože jakákoli slova by tohle čerstvě namalované boží dílo zkazila. Možná snad jen koukáte, abyste si tenhle obyčejně neobyčejný pocit zakonzervovali. A mohli z něj čerpat, až budete někdy „dole.“
A hlavou vám proletí, že opravdová cesta nikdy nekončí. Cíl je vždy za další řekou, balvanem či horou. Pokaždé se ukáže ještě jedna cesta, po které lze pokračovat. Jedna další „fata morgana“, kterou stojí zato prozkoumat. 
