Říkám tomu „syndrom Forresta Gumpa.“ Vždycky se přichomejtnu k něčemu, kde se stane něco zajímavýho. Nebo důležitýho. Střelka mýho vnitřního radaru nedetekuje jenom situace a místa, kde se něco děje. Nebo naopak neděje, a tím se vytvoří ještě lepší příběh. Ta hravá ručička co si pohrává někde uprostřed mýho břicha si přitahuje hlavně lidi.
A teď si aktivovala zrovna v momentě, kdy jsem nastoupila do letadla. A pípla mi zpráva rozbalující parte se jménem „Miroslav Zikmund“…..
Připomněla jsem si hned dva náčelníky. Jednak pana Zikmunda a jednak toho aztéckýho šamana. Toho, co nade mnou stál. Dohlížel na mě když jsem po třech hodinách vylézala z temazcalu (aztécká potní chýše). Lezla jsem s pocitem, že umírám… nebo že už jsem umřela. A on se pousmál a v klidu pověděl: „ Ještě jsi neumřela hija (dcerko)! Člověk umírá tak jak žil. A ty jsi ještě nedožila svůj příběh….Tak nemůžeš umřít!“
Je to přesně ta věta. „Člověk umírá tak, jak žil“ Zase jsem na ni myslela a vzpomněla si na květen. Na lásky čas, kterej máme trávit po třešní, pod peřinou nebo pod lidským křídlem, který nám říká: „Mám Tě rád/a.“ A místo toho, aby měl můj Forrestí syndrom přichomýtnul k někomu takovýmu, ocitla jsem se v blízkosti pana Zikmunda.
V květnu bylo potřeba někoho, kdo by mu nalil čaj, načechral polštář a večer na chvíli otevřel okno, aby do pokoje mohly vstoupit hezké sny. Nevím jestli to zařídila neviditelná ruka osudu. Nebo nějaká dohoda duší. Nebo náklonost mojí kamarádky, která mi tuhle zkušenost dopřála. Nicméně pár dní jsem si takhle s posledním „cestovatelským mohykánem“ a jeho milou Mářičkou pobyla.
A bylo to přesně těch pár dní, kde je málo slov a hodně uvědomění. Kde se tělo moc nehýbá, ale přesto se vněm posouvají tektonické desky. Kde víte že bdíte, ale přesto to vypadá jako sen. Kde kolem vás tančí téma konečnosti, ale vy cítíte radost a smíření. Kde když usnete, ve vašich snech probíhá něco, co nastalo v noci ve filmu „Noc v muzeu“….. Kde máte poskytovat službu druhému, ale přitom on ji poskytuje vám…. Tím jak je laskavý, jak mu chutná co uvaříte, a jak pořád děkuje, i když vůbec děkovat nemusí…..
A tak se nedivím. Nevidím se, že se mi zdál ten sen. Zdálo se mi, že pan Zikmund umřel. Ležel na gauči ve své ikonické kostkované košili. Byl klidný a usmíval se. V ruce držel kartičku a na ní v poslední chvíli napsal matematickou rovnici lásky. Tu mi podal a zesnul.
Nevím jak popsat ten pocit, když ke mně tři dny na to přišla zpráva, že se pan Zikmund opravdu vydal na svou poslední cestu….Pro jednoho by to byl možná dobrej materiál na psychoanalýzu.
Pro mě to byl důkaz toho, že nejen režisér a maminka, ale i náčelník má vždycky pravdu. Že život je přesný součet náhod. A platí to i o snech. A že člověk umírá tak jak žil. V mých očích žil pan Zikmund vášní, láskou a řádem pro to, co dělal…. A toho se mu „na rozloučenou“ hojně dostávalo. A to ne proto, že by mu nějaká Myšková pravidelně nosil polívku. Ale protože měl kolem „něco“ a „někoho“ kdo to zařídil…… Viď, Jani??
A když jsem u toho přesného součtu náhod…. což není moje věta…. zapsal a říkal ji pan Zikmund…..Tak jeden přesný součet náhod zařídil, že tyhle řádky píšu v letadle…. v oblacích…. mezi nebem a zemí…. Někde tam, kde se možná duše zastaví, aby se ohlídla za svým příběhem…. Kde si udělá rozvahu a výsledovku a řekne si, jestli ty poslední dny byly stejně tak šedivý nebo naopak pestrý jako celej život…..
A říkám si jak budu dál žít, abych si za 57 let, až budu opouštět tenhle svět, mohla říct, že odcházím tak, jak jsem žila…. A co vy? Taky si něco podobnýho říkáte? Nebo si to rovnou představujete? Nebo už to žijete?