Dnes je 16. září. Den, kdy Mexiko slaví svou výhru v nezávislosti nad Španěly. Má středeční slova proto věnuji mexické ikoně nezávislosti, umění a ženství – Fridě Kahlo.
Nedávno mi smysly proletěl zcela nový dokument o mexické malířce Fridě Kahlo. Katapultoval mě do dob, kdy jsem žila v Mexiku a chodila vysedávat na zahradu jejího „Modrého domu.“ Znovu ve mně začaly tančit myšlenky a pocity, které mě zaplavovaly, když jsem se bezdyšně obdivovala jejím obrazům. Skoro vždycky mi naskakovala otázka: „Co ji v té bolesti, která může být synonymem velké části jejího života, pohánělo? Jak to, že žena s tak nelaskavým osudem dokázala takhle tvořit? Jak to, že ve svých 31 letech poprvé vystavovala v New Yorku a je první Mexičankou, jejíž umění zářilo v pařížském Louvre? Čím to je, že její portrét dekoruje nejen bankovky, restaurace, galerie a trhy celého Mexika, ale i trička žen po celém světě?“
(Jesti taky toužíš po tričku s Fridou – můžeš si ho pořídit tady: https://www.sperkyzmexika.cz/tricko-s-fridou/tricko-s-fridou-i-am-my-own-muse–/
A po letech, zírajíc na film FRIDA – VIVA LA VIDA, mi to došlo. Docvaklo mi, v čem zřejmě spočívala její síla. A v čem snad spočívá síla nás všech, muže nevyjímaje….
Snad se shodneme na tom, že spojení „síla ženy“ je zejména v 21. století skloňováno nahoru a dolů, doprava i doleva a dokola kolem svého středu. Z moudrých knih, diskusních a zábavních pořadů v televizi i z neodolatelných stránek časopisů už víme, jak asi vypadá a chová se silná žena. Nesrovnává se s televizními a magazínovými „vzory“. Ví, že jediná cesta růstu ženy je růst do moudrosti. Ví, že jenom snít a myslet nestačí. Nečeká, až se „NĚCO nebo TO “ stane, ale zvedne sedínku a jde štěstí naproti. Má svoje rituály – kotvy, které ji drží při zemi a zároveň jí umožňují létat. Je kamarádkou svého těla, nebere si věci osobně a ví, že každé „NE“ v odmítnutí ji posouvá blíže k vysněnému ANO. Umí plakat a naučila se říkat pravdu. Odpouští a nemstí se. Věří sama v sebe a povzbuzuje ostatní. V její blízkosti cítíte klid i sílu. Tohle všechno my už víme, ale Frida to nevěděla.
A přesto – navzdory emocionálním bouřím, navzdory všem těm ranám, které dokázala prožít do morku kosti, vytvořila odkaz, kterému se obdivuje půlka světa
Snad se shodneme na tom, že spojení „síla ženy“ je zejména v 21. století skloňováno nahoru a dolů, doprava i doleva a dokola kolem svého středu. Z moudrých knih, diskusních a zábavních pořadů v televizi i z neodolatelných stránek časopisů už víme, jak asi vypadá a chová se silná žena. Nesrovnává se s televizními a magazínovými „vzory“. Ví, že jediná cesta růstu ženy je růst do moudrosti. Ví, že jenom snít a myslet nestačí. Nečeká, až se „NĚCO nebo TO “ stane, ale zvedne sedínku a jde štěstí naproti. Má svoje rituály – kotvy, které ji drží při zemi a zároveň jí umožňují létat. Je kamarádkou svého těla, nebere si věci osobně a ví, že každé „NE“ v odmítnutí ji posouvá blíže k vysněnému ANO. Umí plakat a naučila se říkat pravdu. Odpouští a nemstí se. Věří sama v sebe a povzbuzuje ostatní. V její blízkosti cítíte klid i sílu. Tohle všechno my už víme, ale Frida to nevěděla.
A přesto – navzdory emocionálním bouřím, navzdory všem těm ranám, které dokázala prožít do morku kosti, vytvořila odkaz, kterému se obdivuje půlka světa.
A tak znovu pokládám na oltář otázku: „Jak se jí to povedlo?“ Mohla přece do smrti proklínat toho řidiče, který způsobil nehodu, při níž se jí poranila páteř natolik, že zůstala rok připoutaná k lůžku a ani 30 operací nepomohlo od celoživotních bolesti. Mohla toho řidiče proklínat i proto, že díky všem těm zraněním na těle i duši přišla třikrát o miminko. Mohla půl života nadávat na chlapi, že jsou to kurevníci, protože její muž – slavný mexický malíř Diego Rivera – dvakrát svatý nebyl. Dokonce ji podvedl i s její sestrou. Po rozvodu se mohla rozhodnout k nenávisti nebo pomstě za nevěru, ale ona radši malovala. Mohla se začít bát komunistů (i když sama komunistka byla), kteří zavraždili jejího milence – Lva Trockého – který se v Mexiku ukrýval před Salinovými hochy (bohužel marně – jeden z agentů mu rozbil hlavu cepínem). Mohla celý život chodit v černém, aby tím demonstrovala vnitřní planetu bolesti, která v ní oscilovala.
Ale ona se každé ráno oblékla do květin. Roztočila paletu barev a malovala – i pod plachtou emocionální nálože. Malováním zaplnila svou prázdnotu, velebila lásku ke svému národu a hrdost pro mexický folklor. Skrze štětce a plátno žila. Tvořila. A tím se dostávám k hledané odpovědi. Odpověď v tomto případě není číslo 42 (znalci vědí :), ale TVŮRCE.
Ať už se ve svém životě nacházela v jakékoli svízeli, mohla „jen“ plakat, naříkat a stěžovat si. Mohla být OBĚŤ a v lepším případě hledat VINÍKA a v tom horším držet ústa a krok. Přesně to se totiž v Mexiku v první třetině 20. století nabízelo. Ale ona se rozhodla být TVŮRCE. Třeba když se rozváděla, vzniklo díky tomu jedno z nejvýznamnějších děl – TWO FRIDAS.
Za svůj život vytvořila asi 150 maleb, z toho třetina jsou autportréty. Tvrdila, že sama sebe malovala proto, neb byla motivem, který nejlépe poznala. Čím víc ji život bral, tím víc volala po svobodě a tvorbě. V ní byla sama sebou. Bez cenzorů, strachů a předsudků. A přesně tak se chce cítit mnoho z nás.
A tak se mi zase před očima vykresluje další film.
Jsou v něm ženský, který se vykašlaly na křivdy a zrady, které jim v minulosti jiní napáchali. Přestaly si stěžovat a začaly se obdivovat. Pustily opratě oběti a osedlaly koně s názvem „TVŮRCE.“ A je úplně jedno, jestli přitom drží v ruce štětec, vařečku, láhev šampaňského, propisku, mikrofon, pokakaný dětský plenky, volant, návod na hubnutí, byznys plán, mapu nebo rtěnku. Tyhle ženský se rozpomněly proč vyskočily Adamovi z žebra. Ví, že nebyly stvořeny proto, aby dělaly všechno, co dělají muži. A už vůbec ne, aby to dělaly stejně dobře jako muži. Ale aby uměly to, co muži neumí. A tím je doplňovaly. A to kultivují. Jsou premiantky ve všem, v čem se odlišují od mužů. Tyhle ženský nesoupeří ve snaze být tvrdé, samostatné a mít ostré lokty. Ale spolupracují, cítí, usmívají se a komunikují jazykem s názvem „ NĚŽNOST A LASKAVOST.“ Tohle jsou silné ženy.
Když je něco naštve – netoxikují svoje těla křikem, ale radši si zatancují. Když je něco bolí – nestěžují si, ale zjistí, odkud bolest pochází. Když mají radost, cítí to všichni kolem nich. Jejich muži se za nimi těší a jejich děti s nimi prožívají štěstí. Zkrátka žijí tak, že až budou jednou na smrtelný posteli, napíšou na papírovou kartičku – podobně jako Frida – VIVA LA VIDA – AT ŽIJE ŽIVOT!
A ještě jednu krásnou větu Frida řekla: “I am my own muse!”….. “Jsem sama sobě múzou!” A přesně tahle věty je na tričku, které by rozhodně nemělo chybět ve Tvém šatníku:)https://www.sperkyzmexika.cz/tricko-s-fridou/tricko-s-fridou-i-am-my-own-muse–/
