Co by to byl za máj, kdyby k němu nepatřila poudačka o lásce…. Vlastně to není tak úplně poudačka. Je to pravda a nic než pravda, protože mi to vyprávěl mexickej šaman a ten má přeci coby vrchní zástupce Vesmíru pravdu. 
Řekl mi to když jsem vylezla z potní chýše. Kdybych chtěla dělat důležitou, napsala bych, že se to jmenuje Temazcal a je to prastarý šamanský rituál. Ale v podstatě je to sauna, co vypadá jako z hlíny uplácaný iglú a uvnitř jsou ohněm nasátý šutry. Tudíž je tam vedro jak v několika do sebe slisovaných Saharách. 
V tomhle prehistorickým mayským minidomečku se vypotíte z hříchů, vyždímáte slzy z duše a vašemu srdci se dostane té nejgrandióznější pochutiny – tedy lásky. Ne té, kterou ohýbáme a přidáváme k ní příslovce a přídavná jména jako naplněná, nenaplněná, obětovaná a bla bla bla…. 
Ne té, co ji často obviňujeme, že od nás odešla, nebo se odstěhovala do západního Německa…. Řeč je o té, která nám vždycky sedí za krkem nebo ve vlasech a moudro světa ji označuje za lásku bezpodmínečnou. 
Myslím, že tahle kráska mi tehdy poprvé zahrála symfonii na moje emociální struny.A pak venku, vejrajíc do hvězd, přisednul si ke mbě Juan – to byl ten šaman, a povídá…. Tedy na upřesněnou: Šaman moc nemluví. Řekne tak maximálně pár vět. Ovšem takových, který si sednou jak zadnice na hrnec, rozeberou tě na pár let dopředu i dozadu, a jejich obsah nikdy nesvěříš zapomnění. Takový věty si zkrátka chceš pamatovat! 
Inu, ten stařík řekl…. „ I když zakusíš největší sílu světa, i když se v tobě nejvyšší forma lásky, která nezná podmínek, zabydlí, stejně budeš potřebovat půlku.” 
Jako pravou blonďatou Evropanku mě v tom stavu polozkouření a trochu i před infarktem z toho vedra napadla jen půlka pr…le a půlka chleba. Samozřejmě ani A) ani B)nebylo správně, ale aspoň jsem se z té vesmírné výpravy hbitě vrátila nohama na zem. 
„Jakou půlku máš na mysli, Juane?“ ptám se. „Myslím druhou půlku pomeranče! Tak říkáme tomu, když potkáš toho pravého. Najdeš druhou půlku plodu. A vznikne jeden. Protože úplně na začátku byl jenom Jeden. Možná to není na první pohled tak zřejmé, ale láska a pomeranč mají mnohé společné. 
Je šťavnatý, na povrchu má často silnou ochranu protkanou chemikáliemi z předchozích vztahů, a dokud se skrze ni neprokoušeš a nezakusíš ho, nepoznáš, jaký bude. Jestli sladký… hořký…. kyselý….. nebo takový, kterého budeš milovat dokud tvoje nebo jeho slunce úplně nezapadne.
Člověk potřebuje druhou půlku pomeranče, aby se cítil člověkem. Je to jako s padlými anděli. Když dopadnou na zem, zlomí si křídlo. A nemůžou vzletět. Ale jakmile k sobě najdou druhého padlého anděla, přitisknou se k sobě. A když každý začne mávat svým křídlem, společně se začnou vznášet.”Inu, abych to vyprávění zaparkovala v Čechách. Potřebuju sem – zejména teď v máji – vepsat „dámu mezi myšlenkami“ terapeuta Honzy Vojtka, který pravil: „ Člověk, aby se cítil člověkem, tak potřebuje milovat a být milován.“ Lev Nikolajevič Tolstoj by k tomu dodal, že každý žil tolik, kolik miloval.
A abychom při májové veselici nekončili příliš filozoficky, dovolím si závěrem jedno zvolání: Takže! Moje druhá půlko pomeranče! Koukej se zjevit. Spadnout ze stromu nebo rovnou z nebe. Jestli to brzy neuděláš, tak až tě časem potkám, a já tě potkám!!!, tak tě celýho sloupnu, strčím tě do odšťavňovače a vychutnám si tě jako tu nejsladší pochoutku světa. 
A vám, kdo už si na svým nektaru lásky pochutnáváte, gratuluju!
A připíjím na zdraví! A na lásku! Jak jinak než čerstvým freshem z pomeranče! 🙂