Jeden můj učitel kdysi řekl, že zaživa pohřbený emoce v těle nikdy nezemřou. A časem vylezou na povrch v mnohem ohavnější formě. A proto možná vzniknul. Prostor, kde se můžou vypouštět všechny emocionální Krakeni, kde je dovolený ba dokonce doporučený zanadávat si, smát se až do aleluja a taky plakat. Protože bez pláče jsme jen roboti. A kdo by chtěl žít Čapkovo drama R.U.R., žejo?!!Takový místo jsem si založily s kamarádkama. Říkaly jsme mu babinec nebo kruh – protože kruh je tak dokonalej, že v něm nikdy nic neskončí. Teď má ale setkávárna novou fasádu s nápisem „Institut odložených problémů.“ A dějou a povídaj se v něm prazvláštní poudačky. 
Míchaj se v něm slova a emoce o těch, kteří pro nás dělají tak málo, ale řídí naše pocity tak moc. Dbá se v něm na péči o tělo a jeho orgány. Třeba se staráme o to, aby tři denní vděčnosti, který si před spaním v duchu přeříkáváme, dotekly až do našeho srdce a omylem neskončili třeba ve žlučníku nebo v záchodě! Uvědomujeme si, že abychom chodily do lesa, nepotřebujeme psa – protože stačí chodit venčit sama sebe. 
Ty tam jsou starosti o to, aby byl dostatek brambůrek a vína – klidně z krabice. Na místo toho důsledně, dlouze a zcela vážně diskutujeme o tom, jestli je ta bábovka z bio mouky, z celozrnný mouky, jestli je bez cukru a jestli ty ořechy v ní jsou lokální, z dovozu anebo z Tuzexu. 
Péči neuniknou ani naše bránice! Ono takový rozhovorování o posledních designových kouscích sexuálních pomůcek z nejrůznějších konců světa dokáže být opravdu, ale opravu kvalitní břišní masáž. Ale to není všechno. Historka o tom, jak jste si málem pořídily kurz nejorgazmičtějšího postávnýho orgasmu 
– za jen a pouhých 16.000,- korun a veskrze se dozvěděly to, co vám pouštěli na instruktážních videích na základce, vás taky dokáže roztrhat smíchy na několik hodin dopředu. Zachrání to jen skutečnost, že jte nedočkavostí na největší prožitek života zapomněly zaplatit kurzovný, takže orgasmický kouzlo vám odepřelo přístup.
Nevyhýbáme se ani našim strachům. O tom, jak se popasujeme s obavama o zdraví a vzdělanost našich dětí či jak si poradíme (ne)věrností našich partnerů už nerozhoduje počet vypitých lahví vína, nýbrž pobyt u terapeuta, vzkazy andělů a četnost a kvalita orgasmu.
Ani na naše muže nezapomínáme. I když tam se názory dosti rozcházejí. Jedny si labuží nad zamilovaností, ematií a podporou i po 20 letech, jiné nad silnějším pohlavím pomalu lámou hůl. A smutně konstatují, že na „seznamovacím trhu po čtyřicítce“ už zbyl jen „second hand.“ Zájemci na avantýry pro pár chvil, oškubaní rozvedenci, obalenci v závazcích, popálenci z bývalých vztahů, ujeťáci nebo sobci.
Institut nezapomíná ani na hudební prožitek.
Pouštíme si desku, která nám dokola opakuje stejnou písničku o tom, že děti se mají vychovat, rodiče odchovat a že jsme na světě jen na skok – na malý kafe. Žádná derniéra se konat nebude. Takže zatím co váháme, čas běží… 
A taky desku Hany Hegerový. Svýma písničkama nás dovede až k větě: „Život je láska, kterou dáš…“ Tam už plavíme slzy. Ty důkazní slzy o tom, že nejsme roboti. A že nám trvá tolik desítek let pochopit vzkaz týhle věty….. A sedíme přitom v kruhu, protože kruh je tak dokonalej, že v něm tohle krásno nikdy neskončí 