A tohle znáte? Potká se smrtka, Jan Hus a Panna Marie…. Tohle bohužel není začátek nepovedenýho vtipu. Opravdu se potkali. Já je viděla. V pondělí na Staromáku. Ámos na chvíli slezl se svého piedestalu, Marie sestoupila na zem z výšin mariánského sloupu a smrtka se přibelhala nechajíc Orloj chvíli bez konečnosti.
Stáli tam na poli. Plným bílých křížů. Ten pohled na první pohled připomínal záběry z amerických filmů na hroby padlých vojáků. Jen ten zelenej trávník nahradili dlažební kostky. A kříže nebyly ze dřeva, ale z bílého křídového spreje. Lidé z Milionu chvilek pro demokracii je tam namalovali. Chtěli tím vzpomenout na 25 tisíc zemřelých na covid za poslední rok. A celé to povznesli minutou ticha. Rozezněla se v pravé poledne. A zněla tak silně, že přes ní ani nebylo slyšet, co si ta „svatá trojice“ Jan- Marie-smrtka povídá.
Jen bylo vidět, jak nevěřícně kroutí hlavou. A chvíli hleděli směrem k místu, kde jsou na zemi bílé kříže vkresleny permanentně. Je jich 27 a připomínají hrozivé představení, při kterém bylo z oken Staroměstské radnice nemilosrdně vyhozeno 27 českých pánů. Tehdejší „vládnoucí strana“ tímto krutým aktem upevnila svou moc. Možná je to jen souhra okolností, ale letos na letní slunovrat to bude zrovna 400 let od téhle šokující události. A víte co mi proletělo hlavou? Jeden Číňan, se kterým jsem v Mexiku chodila do školy. Vyprávěl nám, že číslo 4 je od Číny přes Koreu až po Japonsko považováno za nešťastné. Jeho vyslovení zní totiž stejně, jako slovo smrt. Strach z čísla 4 má dokonce svou fóbii, které se říká tetrafóbie. Trochu jsem odbočila, ale zkrátka mě tam z toho zamrazilo. Některé události mají s těmi, co proběhly v minulosti, zdánlivě náhodnou podobnost. A bohužel při nich umírají nevinní…
Ale dost polemizování o čtyřkách – zpátky „na pole“….
Ti malíři křížů netušili, co vlastně vytvořili. Dali lidem prostor, kde bylo možno veřejně truchlit. Sdílet smutno a ztrátu. Za dědu, za mámu, za sousedy. Nebo za všechny….Ten prostor byl tak silný, že bylo nelehké do něj vstoupit. A i když po něm někteří jezdili na kole, nebo ho jen tak bez povšimnutí s mobilem na uchu přešli, mně do něj zlehka vstoupit nešlo. Jakoby kolem něj byla dokola omotaná neviditelná páska s neviditelným nápisem: „Vstup jen ty, kdo v dobrém přicházíš.“ A když už jsem v tom nevšedním poli stála, uslyšela jsem to.
Možná to byla moje vzpomínka z hodin dějepisu, zahrabaná někde hluboko v kořenech vlasů, nebo to musel to být Hus. Nikdo jiný to říct nemohl, protože smrtka jen celou dobu drkotala zubama, že nic nestíhá a Panna Marie jen opakovala, že 6krát Otčenáš a 3krát Zdrávas Maríja na tohle prostě nestačí.
Takže mi docvaklo, že stojíme na 25 tisicích kopiích jednoho z nejznámějších symbolů světa. Symbolu, který rozděluje svět na čtyři elementy, nebo světové strany. Anebo dva tábory – jako náš národ. A víte co je na kříži nejlepší? Jeho začátek. Počátek tohoto světoznámého tvaru spadá do dob našich prehistorických bratranců a jejich nářadí k rozněcování ohně. 
Naši předkové s sebou nosili kříž ze dvou dřívek. V jejich křížení byla jamka, nebo taky „matka“ či „matice.“ Přičemž jamka byla považována za sídlo Mají, bohyně tvůrčí síly. Díky tomuhle „kříži“ vzplál oheň. Symbol života, světla, jídla, ochrany před zlem a nemocemi – včetně pandemií. Určitě není třeba nijak zvlášť popisovat, že ohniště bylo pro ty daleko za námi přirozeným oltářem.
Když vám to teď takhle píšu, tak jsem si skoro jistá, že mi to tam našeptával Hus. Protože kdo jiný než ten, komu dělal oheň „společníka“ na poslední cestě, tomu může lépe rozumět, že ano. Zkrátka – kdo se dobře díval, uviděl mimo 24 810 křížů taky 24 810 trsátek, které snad mají ve své moci spálit pachuť doby, na kterou bychom všichni chtěli už jenom vzpomínat.
A i když kříže smyje první déšť, to co zažehly, jen tak snadno něco nebo někdo neuhasí.
