Já se málem po…..strachy. Ten večer jsem proklínala den, kdy jsem uviděla první díl Acta X. A taky jsem si uvědomila, že mluvit 2 hodiny o paranormálních jevech těsně předtím, než se usídlíte v chatě na samotě, kde není signál, elektřina ani voda, není úplně dobrej nápad.
Netuším jak se to stalo. Tu chatu jsem už znala. A několikrát v ní předtím spala. A k mému týdennímu digitálnímu a emociálnímu detoxu si ji vybrala dobrovolně.
Ale tu noc… Tu první noc se na tom nejmalebnějším místě u Berounky konal neviditelný festival hororových filmů, stínů, típků s motorovou pilou, výkřiků, doteků –ano ano – jsme si jistá, že na mě někdo sahal, i když tam vůbec nikdo nebyl…..
Jako kdyby mi Pánbůh ze shora poslal trenažér odvahy a sám pro sebe z toho udělal kategorii „chci se dobře pobavit.“
A ležíc o půlnoci na terase v té marnivé tmě, co mi předhazovala něco jako „tohle je poslední den tvýho života“ mě nenapadlo nic lepšího, než kolem sebe zapálit svíčky. Pravděpodobně z nějakýho americkýho trháku nebo esoterický přednášky jsem si půjčila spásnou myšlenku, že kolem sebe vytvořím světlo a tudíž na mě tma nebude moct.
HaHa. Velký kulový. Hned mi došlo, že moje obavy ze tmy rozhodně neznamenají touhu po světle.. Marně jsem si dokola opakovala, že tma je jenom absence světla. Že dle bádání vědců vlastně vůbec neexistuje. Protože ve tmě je vždycky alespoň malé množství světla. Aspoň gram blesku, který sice oko nepozře, ale je tam. Že tma v podstatě není tma, ale minimální množství světla. Stejně jako zlo není zlo, ale jen nedostatek lásky.
Tohle mi jelo v hlavě jako kafemlýnek. Opakovala jsem to jako mnich svoje mantry. Ale moje pocity, tělo i smysly na to házely jeden velkej bobek. A došlo mi, že když jsem si tam přijela pro jedno takový malý nevinný znovzrozeníčko, tak k tomu jako bonus nezbytně dostanu taky jedno malý nevinný umřeníčko.
Takže si představte noc. Chata u lesa. Kaňon Berounky. Nikde nikdo. Jen kruh ze svíček a v něm blondýnka s vykulenýma očima! Z venku to muselo vypadat jako reklama na komickej film o vymítačce zlejch duchů.
To, že ze světla do tmy nevidíš už asi víme. Takže když se světlem ve tmě obklopíte, nejen že vidíte úplný prd, ale ihned se stanete terčem, který je viděn vším kolem. Hlavně tím, co vůbec neexistuje. Ale vy přesto víte, že to tam je!
A pak se to stane. Svíčky dohoří. A jsou 3 ráno. Vámi už prošly všechny stíny. Stíny, které vaše osobnost nabízí. Přišli vás pozdravit duše vašich předků, strachy a obavy o kterých jste ani nevěděli, že je máte. A pak už jen čučíte do tý tmy. A najednou ji začnete vidět. Sedne si k vám na terasu a začne vám vysvětlovat, že vůbec není nebezpečná.
„ Já jsem tma, nejsem temno. A to je rozdíl. Zatímco tmu vidíš, temno je neviditelné. Když splyneš s tmou, zvítězíš nad ní a začneš v ní dokonce mnohé vidět. Když splyneš s temnotou – zahubí tě. Kamarádit se s tmou ti dává jednu velkou jistotu – přede mnou i po mně vždycky přijde světlo! A navíc, jen ve tmě můžeš vidět hvězdy! Ty na nebi i ty uvnitř – v lidech. Protože ve dne jsou lidi jako zářivky. Třpytí se a září. Ale jak přijde tma, jejich krásu prozradí jedině světlo uvnitř.“
A pak do toho zahoukala sova. Symbolicky dostal poslední hlas symbol moudrosti. Neboť i hlupák vidí za světla, ale jen moudrý člověk vidí ve tmě… jako ten opeřenec.
Moje spoďáry zůstaly i po mejdanu se tmou bez poskvrn. A v dalších nocích už jsem tu zářivou černotu vítala. Ba co dím, nemohla jsem se jí dočkat…. Protože jen v ní jsem jasně přečetla to, co pro mě na světle zůstávalo dlouhé roky neviditelné…