(Zatímco já to psala 3 hodiny, vy ke čtení potřebujete 3 minuty toho nejcennějšího, co máte) 🙂
Ta mě zase pobavila. Moje kamarádka. Chtěla po mně radu, jak mít jednoduchý život. Abyste rozuměli, nepobavilo mě to, že po mě chce radu. Ale že si myslí, že žiju jednoduchý život. Zasmála jsem se tomu tak, až mě to naštvalo.
A začala jsem přemýšlet, jak na to odpovědět. A jakou správnou blondýnu mě nenapadlo nic jinýho, než ji ukázat mobil. A zeptat se jí, jestli jí připadá jednoduchý.
Jasně že připadal.
I mobil, ze kterýho mě teď čtete, popřípadě obrazovka vašeho dokonalého jablka či písíčka vám určitě taky přijde jednoduchá.
Ovšem ten anštábl ajťáků, zázrakotvůrců, vizionářů či uklízeček, který za jejich vznikem stojí, a který řídí nějakej slušně vyšponovanej psychopat, to už asi tak jasně vidět není. Ani ty nervy, co se tam po kancelářích válejí v kýblu, ani ty platíčka neurolů a lexaurinů a kelímků od kafe, co přetýkaj z košů.
Ani ty kruhy pod očima z probdělých nocí, kdy se doháněj deadliny a vypilovávají návrhy a invoace, který zaručeně rozsekají zadek konkurenci. Ani slzy malejch dětí, jejichž mámy nebo tátové kvůli práci nestihli jejich narozeninovou oslavu.
Tohle na tý třpitivý krabičce, která slouží k telefonování a k tisícům dalších funkcí, které nám rádoby usnadňují život, jednoduše vidět není. Ale jednoduše to k tomu patří. I ta jednoduchá žárovka, co září jako já na fejsbůkovejch fotkách, vznikla až po 1000 pokusech. A aby nám doma zářila, potřebovala pantáty jako byl Edison, ale taky Watt anebo Tesla. A v elektrárnách pak stovky promovaných inženýrů, šroubovačů, radilů a tisíce sežraných chlebíčků na poradách, kde vznikají ty nejlepší nápady. 
Ta prostá elektřina není jen elektřina. Si představte, že vylítnou pojistky. A vy neřeknete, že nejde proud, nýbrž: „Miláčku, nefunguje souhrn projevů elektrostatického pole a elektrodynamických jevů včetně elektromagnetismu!“ Jednoduchý, co? 
Takže stejně jako ta zářící baňka i já potřebuju mnohé omyly k tomu, abych mohla občas zářit. Potřebuju se přejíst psychologickýho fast-foodu abych poznala, co dává mojí duši výživu. Potřebuju pochopit, že smích některých lidí je jen transformovaná úzkost a já s tím nic neudělám. 
Potřebuju se naučit přeladit z frekvence “co chci od života“ na vlnu „co chce život ode mně.“ Udělat sama sebe tak akorát velikou, abych nezpůsobila, že se do svýho života nevejdu. Pochopit, že když mě napadne geniální myšlenka, mám ji nejdřív udělat a až pak se to naučit. Zkrátka žít jednoduše není vůbec jednoduchý.
Stojí to dřinu a platí se slzama. Já toho nejsem výjimkou. Ale co by člověk pro to světlo, co přijde po té, co přestaneme trvat na komplikovanosti, neudělal, žejo? 