Hned v úvodu se vám musím omluvit. Chtěla jsem vám dnes psát o prožitku ryzím a nevšedním – totiž odlévání zvonu, jehož jsem byla přítomna. Ale předávkovala jsem se. 
Takže mi promiňte, ale příběh kovového krasavce, jehož tělo se vytvořilo v den letního slunovratu a v den, kdy jsme vzpomněli na popravu 27 český pánů, bude až za týden. A příští středu vám taky budu poudačkovat o tom, jak se to stalo, že se na takovém zvonu objeví vaše (tedy moje) jméno. Aspoň se máte na co těšit! 
Tenhle zážitek bude mít bez pochyby čestné místo v pokladnici mého zážitkového milionářství. To je taková galerie, kam prožitky ukládám a chodím ji navštěvovat ve dnech radostných i chmurných. Až budu umírat, budu se v ní procházet a říkat si, jestli odcházím plná přání a snů, který nikdy nespatřily světlo světa, nebo naopak plna konejšivýho pocitu z pro-žitýho života. Ale nejen člověk, ale i zážitková pokladnice má svůj stín. A tím je množství na úkor kvality. A jsme u toho předávkování….
Možná se vám taky někdy stalo…. Že jste se přecpali zážitky. Bylo jich najednou moc. Toho co viděly oči bylo moc, co slyšel mozek bylo moc. Toho co ochutnal jazyk bylo moc a co muselo přetéct přes emociální cedník bylo taky moc. A vy jste se cítili přejedení. A ze všeho dalšího, co jste chtěli prožít, křičela věta Hany Maciuchové z filmu Samotáři: „Vy ten život nežijete, vy ho krájíte!“ … která někdy v tuposti ticha kvantity není neslyšet, ale krájí se dál, až se z toho jednomu točí hlava. Jako když na vás naskočí Stendhalův syndrom. To je taková duševní obtíž, která postihne někoho, kdo se emocionálně přehltí krásou umění. Až se mu z toho udělá šoufl.
Ony zážitky nejsou jako peníze, jejichž nejlepší kvalitou je kvantita . Zážitky jsou jako pilulky na dobrou náladu, které jsou k dostání bez předpisu. Tudíž hrozí, že jejich nepřiměřený pojídání nenavodí rauš, nýbrž pád. Zkrátka a jednoduše – všeho moc škodí. Je to jako koukáním na pornografii. Jeho přílišná konzumace kazí osobní sexuální život a zvedá nároky na partnera/ku.
A tak se mohlo stát, že množství zapíchnutých vlaječek označujících počet navštívených míst světa, restaurací nebo množství přečtených knih přibývalo. Ovšem z vás se nestal myšlenkově či duševně bohatší člověk, nýbrž majitel pomyslnýho nože, který řezal a řezal. A z každým dalším zářezem se hloubka prožitku rázem změnila v mělčinu. A na mělčině ledacos drhne… co si budem…
A já jsem teď chvíli na mělčině. Nějak mi nedocvaklo, jak moc mě kovid zcitlivěl a že když se něčeho postím, a pak to přijde, mám z toho pak vždycky mnohem intenzivnější zážitek. Třeba jako z pojídáním čokolády, o kterým jsem psala minule. 
Po tom kovidím zážitkovém půstu jsem si naordinovala víkend v Jizerkách, následně odlévání zvonu na jihu Čech a ted vám píšu z údolí Milešovky. Je to sice potrava pro duši, ale moje loďka zaplula do příliš mělký zátoky. Chroustám zážitky jako třicet let starej počítač, a koukám jak bych se ladně vrátila do svý zážitkový galerie. Do té, která je jako řeka co teče sama a kde pro nože není místo!Nuže! Kéž je vám léto, které v pondělí začalo, jednou velkou galerií!
U-ŽIJTE SI HO! 