Touha po jistotě je hřích fanatiků. To jsem kdysi zaslechla na nějaké přednášce. A taky jsem pak mockrát slyšela, že jedinou jistotou je fakt, že vše je nejisté. Ale stejně si pár jistot v životě pěstuju. Jsou to spíš rituály. Třeba jdu 17. listopadu zapálit svíčku k srdci Václava Havla na piazzatě národního Národního divadla. Šla jsme tam i letos. Natěšená. Kráčela jsem s jistotou, že tam červený kus umění ve tvaru srdce s nápisem „Vašku, vrať se!“, který na něj vepsala Dagmar Havlová při jeho odhalení, najdu. Ale nenašla…. A v dálce mého zklamání kdosi zvolal: „Rouškaři všech zemí, vyližte si prdel!“ To mě i kolemjdoucí dost pobavilo, ale potřebu uzřít srdce nenaplnilo….
Kolem celé piazzaty – nynějšího náměstí Václava Havla jsou zátarasy. Dovnitř se nemůže. Rekonstruují se garáže pod Divadlem a tudíž se kope, kutá a bourá i na povrchu. Nezbylo mi než se škvírou mezi ploty dívat na místo, kde předtím tepalo srdce. Kde jsme kolem něj chodili. Stalo se běžností. Obléklo se do jakési normálnosti a samozřejmosti, kterou měla do určité doby v naší zemi i svoboda. I chodit do divadla a na koncerty byla samozřejmost.
Ale paradoxně se 31. výročí sametové revoluce oslavuje bez kultury. Platí zákaz zpívání, dokonce i zákaz vycházení. Za pití piva na veřejnosti hrozí šéfovi politické strany odchod z politiky. A ti, kdo dřív bojovali za změnu zastaralých školských systémů teď prosí o to, aby jejich děti vůbec mohli chodit do školy. Nechtějí totiž doma mít pologramotné on-line ovce. A když se náhodou školy otevřou, spustí se sáhodlouhá diskuze o tom, jestli si při výuce může učitel na chvíli sundat roušku. Svobodo a rozume – kde jste?
Takže jsem tam stála a koukala do díry mezi ploty. U Národního divadla, jehož útroby nesou poselství naší soudržnosti a semknutosti. Žijí v něm kameny z památných hor a vrchů zemí českých, což určuje nepodlehlost a jednotu našeho národa. Díky jeho stavbě zmizelo spoléhání se na mocipány, kteří měli povinnost starat se o kulturní rozvoj svého národa. Naši předci měli pod čepicí a poměrně rychle pochopili, že nedojdou spravedlnosti a podpory tam, kde by ji právem a po zákonu mohli hledat. Strhli stereotyp „spolehni se na cizí pomoc“ a celý národ si řekl „pomoz si sám a bůh ti pomůže“. Díky tomu vznikl na břehu Vltavy stánek coby zachovatel kultury a památník svépomoci, označený dvěma slovy „Národ sobě!“ Teď vedle něj visí plakát s nápisem “Phoneix.” Nemyslím, že by existovalo něco příznačnějšího, než abychom konečně vstali z popela s názvem “Covid19”
A kolem toho stánku, který je napůl národním symbolem, je hluk, bordel a sutě. Žádná „samozřejmost“ ve formě Havlova srdce se teď nekoná. Paradoxně tam na zdi zůstal nápis nesoucí jeho jméno , které z vrchu hledí na tu spoušť a prach. Větší paralelu netřeba hledat. Někdy zkrátka neviditelná ruka osudu umocní symboliku dění tak, že z toho jde až mráz po zádech. Jestli se na nás teď pan prezident z vrchu dívá, zajímalo by mě, co si o našem „rozbouraništi“ myslí…..
Skoro se mi tam chtělo zvolat: „Vraťte nám naše srdce!“…. ale zatím to vypadá, že si ho budeme muset vrátit sami. V roce 89 jsme se smrdutýho – několik desítek let trvajícího ruskýho nátěru zbavili díky odvaze jít do ulic. Teď se zdá, že abychom se zbavili podobného nátěru, který se schovává za nápis „Covid-19“, budeme si „pochod ulicemi“ muset zopakovat. Třeba se v nás zase ozve „Národ sobě!“ Jenže tentokrát nebudeme stavět divadlo, ale pokládat nové dlažební kostky svobody a demokracie.
„V demokracii je to složité. Je třeba, aby se v ní angažovali všichni.“ — Václav Havel