Před dvěma měsíci mi napsala Bára. Jestli budu kmotrou její knížky?!„Kmotrou jsem ještě nikdy nebyla, to mi určitě půjde,“ řekla jsem. Ano, ano, tyhle slova jsem si půjčila od Pipy Dlouhé Punčochy.
Jasně že jsem souhlasila, že budu kmotrou její knižní prvotiny. Bára je přeci talentovaná mladá žena. Studentka filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Vládne kultivovaným přehledem a vkusem. Čte knížky v latině – včetně Harryho Pottera!!!
Navíc se věnuje psaní scénářů a posuzování anglických scénářů. Děvče k pohledání! K tomu dcera mých přátel! Jenže to jsem ještě netušila….. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by právě ji mohlo něco podobného jako porucha příjmu potravy potkat. Ale tak to s tou anorexií prý je. Vkrádá se tak, že si ji zprvu nevšimne ani její nositelka. Natož okolí. Do Báry se taky vkradla. A nejen do ní…
A začal příběh. Příběh, který se o několik let později propsal do její první knížky. Bára totiž toužila být od svých dvanácti let spisovatelkou. A věděla, že její první kniha bude červená.
A tak o deset let později vzniklo strhujícího vyprávění o Anně, která se stane bojovnicí nejen s anorexií, ale především s vlastním sebevědomým a hodnotou. Jak řekla sama autorka, je to z 65% autobiografická knížka. Ukazuje, jak to chodí ve škole, když se učitelé nedívají. Co se děje v léčebně, když se nedívá nikdo.
Co všechno snese deník patnáctileté dívky, která se rozhodne „být dokonalá.“ Jak daleko má zdánlivá sebeláska k sebedestrukci. Jak moc může být člověk hubený, aby vůbec ještě byl. Kdo jsou dívky, které si myslí, že hlad bolí, ale štíhlost za to stojí…. a které uvěřily, že hladovění a odmítání je důkazem silné vůle….
Když jsem tu knihu četla, neběžela mi jenom husí kůže po zádech… a jiných částech těla…. Ale před očima se rozvíjel příběh náctileté Anny. Pohled do vzorců rodiny a toho, co všechno jsme ochotni se sebou a svým životem udělat, abychom si vyprosili rodičovský zájem a pozornost, potažmo lásku. Kam až zajdeme, aby nás aspoň někdy pohladila tátova ruka a utěšila mámina slova. Co z nás minimálně v některých pasážích života dělá neutuchající hledače lásky.
Lásky k sobě, i k druhým.
A že když láska nepřijde v momentě, kdy to nejvíc potřebujeme, propíše se to do nás jako do lakmusového papírku na několik let… ba i víc….. Mám kamaráda Inda. A ten mi jednou řekl, že dobrou knížku poznám tak, že se u ní zasměju, rozpláču, anebo mě donutí k hlubokému zamyšlení. K smíchu „Chuť prázdna“ přirozeně moc není.
Ale přemýšlení i slzy mi u ní tekly. Speciálně na straně 168. Tam promlouvá babička hlavní hrdinky. Laskavě a moudře… jak to babičky umějí. Tam její zkušenost naprosto lehkým a přirozeným způsobem vyjeví poselství celého příběhu Anny, potažmo celé knížky. Když ji budete číst, třeba vám tam taky s motýlama v břiše přiletí otázka: „Jaký by to bylo, kdyby úkolem každého z nás bylo napsat v životě knížku? Jedno jestli na začátku nebo na sklonu života. Zkrátka knížku! O našem „ukřižováníčku“…. které z nás udělá dospělé…. S poselstvím těm druhým… O čem by byla? Nebo o čem by rozhodně nebyla?“
„Chuť prázdna“ je jako studna. Vezme vás do hloubky. Ukáže vám to, co v dnešní době tolik chybí. Totiž generační výpověď nebo obraz toho, co v sobě mladí dospívající konzervují a o co jsou naopak ochotni někteří z nich veřejně sdílet. Známe příběhy válečných veteránů. Svědků historický událostí. Ale obraz toho, co se děje za niterními zdmi mladistvých nám často zůstává zakryto. I v tom je obrovská hodnota a zpráva téhle knížky. Proto je nejen pro mladé dívky, ale taky pro mámy a táty, babičky a dědy, tety a stejdy, kamarády a kamarádky….
Taky v sobě má svatou trojici. Totiž INSPIRACI….ODVAHU, která jde ruku v ruce se svobodou…. a LÁSKU. Nevím jak vy, ale já kvůli tomuhle trojúhelníku čtu knížky. V tom Báru obdivuju! Ruku na srdce – kdo má dnes odvahu psát o svých démonech a stínech?!Já ji zatím nenašla…. A co by to bylo za uvedení knížky do života – nutno dodat, že knížka je o dospívání, ale přitom je v mnohém ohromně dospělá – kdyby ji kmotra nedala něco do vínku?! Láhev vína je blbost, stejně jako cokoli materiální povahy.
Lámala jsem si nad tím hlavu, ale nenapadalo mě nic. Ale jak to tak v pohádkách bývá, nakonec to dobře dopadlo. Na koncertě Tataboys. Představte si, že jdete po roce na živou kapelu! Živýho zpěváka a živé muzikanty.
A najednou z podia někdo zvolá: „V HLUBINÁCH PRÁZDNOTY – NEJDEŠ SVOJE HODNOTY:“ A tak to je. Tak jednoduchý. Trefný. A jasný! Toliko pro knížku!
A Báře, která šla (nejen) s vlastní kůží na trh, upřímně přeji, ať je jí knížka cestou k té ženě, kterou si přála ve svých 12 letech být!Ať téma anorexie „Chutí prázdna“ jednou provždy uzavře – přesně tak, jak si přála. A ať se v jejím světě zrodí příběhy, které ji vynesou ke spisovatelským hvězdám, kam má už teď se svým umem psaní namířeno
