Když nemůžeš jít ven, jdi dovnitř. Tuhle větu jsem za posledního půl roku slyšela, četla nebo viděla asi stokrát. Přiznám se, že courání po mých vnitřních prériích považuji už asi 10 let za jednu ze svých oblíbených činností…. 
Ta věc si virem moje objevné cesty významně podpořila. Ztichlo klábosení s kamarádkami či branistormování nad nápady…. Z ticha, které mi začalo stále častěji hrát svou serenádu, se znovu a znovu linuly moje oblíbené otázky: „Co se to děje a Kdo vlastně jsem?“
V podstatě se mi samovolně nastartoval jakýsi mentální průjem. Vymetá z hlavy všechny moje představy o mně, rozbíjí vykonstruované jistoty a laskavě a zároveň nemilosrdně mě žene do sebe. A znovu a znovu mi připomíná význam slova „inteligence,“ jenž pocházejíc z latinského „in-te-legere“ a znamená „v-tobě-číst“ …. 
Touhou po umu samočetby jsem teď posedlá. Sama sebe považuji za boží pokus. Občas se překvapím tím, čeho jsem schopna. Občas mám pocit, že zapadám do mnoha parametrů autistického spektra. 
A čím dál častěji mám chuť vyprdnout se na svůj hardware a prozkoumat vlastní software. Považte, že v případě blondýnky to může být vskutku odvážný počin. Nabízí se totiž hrůzný scénář – bude v něm jen růžová nebo v něm nebude nic, resp. bude v něm prázdno.
Takové prázdno, které jsem přednedávnem potkala v basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Občas v ní usednu v naději, že v ní uslyším odpovědi na moje otázky. Většinou moje slechy zaznamenají „jen“ ticho, někdy na mě kdosi štěbetá další a další otázky. Před pár dny jsem tam cítila prázdno. „Tak to vám gratuluji.“ Povídá neznámý mužík, který kde se vzal tu, se vzal a jen tak u východu prohodil: „Co tady cítíte?“ 
Moji krátkou a patřičně smutnou odpověď o prázdnu zkultivoval natolik, že se prázdno v minutě přerodilo v naději. „Teprve až vyprázdníte hlavu, meditací, modlitbou, tichem, milováním, nebo čímkoli, co je vám blízké, teprve potom budete všechno vědět. Teprve až přestanete váš mozek bombardovat příkazy a rozkazy, které beztak nejsou vaše, pochopíte, kdo jste. Za posledních pár let lidstvo vygenerováno víc informací, než za dva tisíce let předtím. Informační bombardéry utočí na naše mozečky, které se za posledních 10 000 let moc nezměnily, ale musí se s tou náloží vyrovnat.“ 
Nezmohla jsem se na nic než úsměv a přikývnutí. „Víte, my lidé jsme jako váhy. Jen když jsem prázdní, naše misky se nehýbou a stojíme vyvážení. Jazýčky vah se dostanou do rovnováhy když je vyprázdníte. Pak nastane plnost v prázdnotě. Pak budete všechno vědět.“ řekl, usmál se a odešel…. Zní to skoro jako vánoční pohádka… ale tak se stalo. Dalajláma říká, že máme alespoň jednou za rok navštívit místo, kde jsme nikdy předtím nebyli. A pořádně ho prozkoumat. Zkuste třeba Basiliku na Vyšehradě…. dají se tam potkat „pohádkový dědečci“…… anebo prázdno. Prázdno, které vám řekne, kdo jste.