Ani ve snu by mě nenapadlo, že když se zcela spontánně a nečekaně (jak už to tak u mně bývá) ocitnu na kurzu simulační medicíny, bude mě z toho bolet bránice od smíchu.
Přiznám se, že humor je jedna z mých třech závislostí. Dává chuť životu, krmí duši a v dobách, kdy mě navštíví neveselo, je humor nejdůstojnějším projevem mýho smutku. Ale na rozdíl od lásky, humor funguje podmíněně – potřebuje svůj protějšek – sociální interakci. Jenže zrovna teď je v nežádoucím kurzu doba, ve které když dáte na ulici chlapovi pusu, tak na vás div nevydají zatykač. Natož kdybyste se snad dobře bavili a prskali na sebe smích – za to jsou rovnou tepláky 🙂
Zbývá možnost dělat si srandu sama ze sebe. Je to pravda moje oblíbená disciplína, ale všeho moc škodí. Navíc mám pocit, že moje další snaha zasmát se sama sobě by mě mohla nasměrovat do už tak zaplněné ordinace doktora Chocholouška.
Jenže jak pravil Aristoteles: „Tajemství humoru je překvapení“
A ta se naštěstí pořád dějí. A tak jsem byla překvapená. A hned několikrát. Na kurzu simulační medicíny byste čekali serióznost, žádný srandičky, tam se učíte obsluhovat nemocnýho člověka. Jenom pro upřesnění – simulační medicína neléčí simulanty, jak by se mohlo nabízet. Ale vytváří věrnou kopii nemocničního prostředí, kde jeden je „jako“ pacient a ti ostatní se o něj starají. Něco jako když jsme si v dětství hráli na doktora.
Teď tyhle kurzy ohromně frčí. Proškolíte se na nich v základech péče o nemocného na lůžku. Absolvují je nejen studenti medicíny, ale také ti, kteří dokáží opustit kruh svojí osobní důležitosti a důležitost přenesou do pomoci druhým…..
Sledovat takový výcvik je v podstatě fascinující. Neboť mimo „jako nemocného“ je tam taky sofistikovaný robot za cca 2 miliony korun (ano to už je slušná kára se stříbrnou hvězdou na kapotě), který umí mluvit, kašlat, plakat, je připojený na počítač a když ho připojíte k EKG, umí simulovat poruchy rytmu srdce. Představa, že jsem skutečný pacient a ležím na lůžku obloženým pípajícíma krabičkama a hadičkama čouhajícíma z pusy, rukou a nevím čeho všeho ještě, spustila v mým těle jedinou blikající kontrolku – „vděčnost za zdraví.“
To mě překvapilo. Jednak ta doposud neznámá silná emoce a taky ten „plastovej milionovej pán.“ Myslela jsem si, že gumový panny imitující určité lidské potřeby se prodávají jen v jistých specializovaných obchodech.
Ale nepřekvapilo mě to zdaleka tak, jako ten záchranář. Najednou se tam objevil. Snad pro mou zvídavost, nebo proto, že vycítil moji neviditelnou potřebu se zasmát, vyprávěl mi chvíli v přestávce na chodbě pár historek z výjezdů. Do té chvíle jsem vůbec netušila, co všechno takový zachránce života občas absolvuje. Jestli ani vy ne, čtěte dálJ
„Je to už dávno, ale vzpomínám si na jednu krásnou ženskou. Měla dopravní nehodu. Moc se nerozbila, jen si zlomila nohu. A já jí to potřeboval ošetřit a zafixovat, jenže ona měla minisukni a punčocháče. Takže si představte, že pod vámi leží krásná zraněná ženská. Vy nad ní stojíte a ptáte se, jestli jí nebude vadit, když jí roztrháte punčocháče. A ona na to, že to vadit bude. No tak jsem se omluvil a roztrhl jí je. A ona na to, že to bylo hrozně rychlý. A já si pomyslel, že mluví jako všechny moje ex-přítelkyně.“ 🙂
Než jsem si v hlavně stihla přezpívat písničku „Punčocháče“ od Chinaski, rozezníval se už další příběh.
„A pak jsme taky jednou zachraňovali jednoho pána, kterej ohrožoval sousedy svými vynálezy. Soustavně sestavoval přístroje, který by odvrátily případný přílet mimozemšťanů. Třeba připojil dráty ze zásuvky do futer, aby vytvořil elektrický pole. Tím by prej mimozemšťan neprošel, spálil by se. Udělal si čepičku z alobalu, aby mu neuletěly myšlenky a měl na ní i anténu, aby měl lepší spojení s vesmírem.“
U toho mě napadlo, že se třeba jen chtěl opičit po hlavních aktérech z filmu Znamení s Melem Gibsnem, u kterýho jsem se kdysi docela bála…. a že jestli je moje zdravotní pojištění, který putuje do státní kasy, přeinvestováno do pomoci lidem, kteří se aktivně podílejí na odboji proti nežádoucím mimozemským civilizacím, tak je všechno v pořádku 🙂
Záchranář, zjevně nasycen mým upřímným smíchem a prosbami „ještě jednu“ – pokračoval energickým a veselým hlasem ve vyprávění. Do třetice to byla „tatranka.“
„ Ten pán byl vášnivý cyklista a srazilo ho auto. Ošetřili jsem ho a všechno se zdálo být fajn. Jenže on nám zavolal, že asi umře žízní. Dovezli jsem mu 4 litry vody. Chlap do sebe hodil dva litry a začal tvrdit, že je přepitej, ale má pořád žízeň. A začal zadržovat moč, protože se bál, že když ji vypustí, tak zaplaví svět…. A to nebylo všechno. On nám vždycky po čase zavolal, že bude asi agresivní vůči svý rodině. Tak jsme tam přijeli. Chlap vyprávěl, že když si dá tatranku, tak ta agresivita zmizí. Tak jsem si sedli do křesla, on si dal tatranku a na chvíli to zase bylo dobrý.“
Přiznám se, že jsem se musela ovládat, aby nevybouchla smíchy a nerušila, ba dokonce nepohoršovala jeho hlasitým zvukem přítomné studenty medicíny. Bylo mi to k smíchu, ale i k lítosti….a tak trochu mě děsila představa, že takový je třeba můj soused 🙂
A jako bonus na závěr je tady dáma, která se rozhodla vymítat ďábla. Možná by se nám v dnešních dnech hodila a mohli jsme ji poslat do patřičných státních úřadů 🙂
„A jednou zase volali sousedi záchranku na jednu paní. Měla záchvat psychózy a chtěla vymítat ďábla. Byla v rauši a nechtěla nás pustit k sobě domů. Až mýho kolegu napadlo zaťukat na okno a říct: „Paní otevřete, Satan přijel!“…. a paní otevřela.“
A vtipný na tom celém je to, že ten záchranář se jmenoval Martin. Uvádím tady jeho jméno zcela výjimečně, protože vy stejně nevíte o koho jde a navíc on s tím souhlasí.
Dneska je 11.11. Někdo by očekával Martina na bílým koni s pořádným soudkem mladýho vína a husičkou ve vaku. Ten, kterýho jsem potkala já, mi přivezl ampuli smíchu a injekci radosti. Což už má v dnešní době pomalu hodnotu zlata, do kterého teď bohatí ukládají své majetky 🙂
Tak až vás večer potěší ten líbivý zvuk špuntu opouštějícího láhev svatomartinského vína, zkuste se u toho něčemu zasmát. Alobalový čepičky, punčocháče ani tatranky nás zřejmě v týhle době nezachrání. Ale dávka humoru nám může výrazně přispět k celkové odolnosti po těle i po duši 🙂