Stalo se to v bazénu. Jak na potvoru tam nikdo nebyl. Jen já a on. Cizí chlap a blondýna. Když jsem lezla do vody, už plaval. A tak mi to bylo divný. Že se začal tak rychle přibližovat. A taky mi bylo divný, že v pondělí v šest večer nikdo ve veřejným bazénu neplave. „Ale co!“ řekla jsem si. „Lidi asi zlenivěli!“
Hup do vody a chlápek už byl za mnou. Bazén 25×12 metrů, 6 plaveckých drah, nikde nikdo, ale on se mě chytil jak moucha lepu.
Říkám si: „Mám nový plavky, nový tělo, určitě se mu líbím! A tak chce plavat vedle mě. Trochu si mě okouknout. Koneckonců jeden můj kamarád říká, že nejlepší je pozvat holku na rande do bazénu. Vidíš ji umytou, skoro neoblečenou, bez cingrlátek, hadříků a jiných vizuálních šidítek. Hned víš do čeho jdeš.“
Čekala jsem, že mě třeba pozdraví. Nebo se aspoň usměje. Nebo tak něco… Ale nic.
Chlap měl hlavu ve vodě a plaval a plaval. A pořád za mnou. A občas se mě při plavání krátce dotknul paty nebo lýtka. O když to bylo a si popáté, začalo to ve mně bublat.
A tak si říkám: „Jako ne že bych neměla ráda doteky. Ba právě naopak! Ale od cizího chlapa! To se nedělá. Když chce osahávat holky, tak ať jde do někam jinam! Člověk si nemůže ani v klidu zaplavat!“
Jako kdyby ty moje myšlenky četl. A místo aby přestal, přilepil se ještě víc.
A to už jsem se naprdla a řekla si, že při další otočce u stěny mu to řeknu. Hezky svižně. Že takový věci se zkrátka nedělají.
Jenže chlap byl zřejmě chytrej, nebo zkušenej, nebo holt pochopil, že to přehnal, a začal plavat kamsi….
I mi to nedalo a vyplula jsem za ním. Abych mu řekla svoje. Naštěstí se u schůdků objevila nějaká ženská. Dala jistotu, že mě chlápek za mou upřímnost neutopí.
A jak se tak řítím ke schůdkům, přesvědčená o svý pravdě, kouknu zblízka na tu ženskou a krve by se ve mně nedořezal.
Ta dáma držela v ruce slepeckou hůl. Ten pán, který se mnou sdílel vodní prostor, byl slepý.
A já se kála. A já se hanbou pod vodu propadala. Jak jsem hloupá. Jak jsem si vytvořila scénář, aniž bych znala souvislosti. Jak já jsem v něm viděla skoro úchyla, ale on měl přitom ve mně jediný bod. Světlo, díky kterému mohl držet směr. A mohl si ve světě tmy zaplavat.
Začala jsem v té vodě tuhnout. A viděla ty milióny informací, který mi prolítávají hlavou. A které hodnotím jen na základě svých filtrů a zkušeností. A ty jsou jenom moje. A ostatních zhruba 7 miliard lidí na týhle planetě to může mít úplně jinak. Dokonce i zastavený hodiny mají dvakrát denně pravdu.
Takže končím se soudy a úsudky. A nebude to tak, jako když Macháček v Samotářích končil s hulením.
Protože mi docvaklo, že když někoho hodnotím, nehodnotím ve skutečnosti jeho či ji, ale především sama sebe. S tím druhým nemá moje hodnocení co dělat. Moje soudy jsou moje pravda. A tu se mnou svět nemusí sdílet. To, co říkám já, definuje mě. A jak na to reagují ostatní, definuje je.
Cokoli slyším, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidím, je úhel pohledu, nikoli pravda.
Místo hodnocení a analyzování toho, co se kolem děje, se radši budu víc usmívat. A budu chodit víc plavat. Protože někdo nalézá pravdu ve víně…. A někdo ve vodě.
A co vy? Taky chodíte rádi plavat?