Taky jste někdy dostali chuť se odpojit? Od všech a od všeho? Od blýskavých nabídek zábavy, které přináší jen krátkodobý potěšení. Odpojit se od sítí a zásuvek. Od všech činností, před kterýma se vyskytuje slovíčko „musím“ …. Od lidí, se kterýma jste, ale už víte, že s nima nebudete! Nebo nechcete být. Tak já takovou chuť dostala.
Zatoužila jsem dát si čaj nebo kafe s přítomností. A neviditelná ruka mého osudu, o který vám jednou budu taky vyprávět, mě dovedla na Křivoklátsko. Přímo k Berounce. Naordinovala jsem si to, čemu se v dnešní době říká „digitální detox.“ 7 dní bez mobilu, obrazovek, svítících informačních šidítek.
Chtěla jsem se odpojit. Aspoň jsem si to myslela. Ale spletla jsem se.
Docvaklo mi to hned, když jsem usedla na terásku. Na terásku chatky, která není majitelkou ani splachovacího záchodu, ani vodovodních trubek, ani kabelů co vedou elektřinu. V éteru kolem ní nelétá signál na wifi ani nic, co by ho připomínalo. Ale zato se pyšní výhledem na Berounku, záda jí jistí les a kolem ní najdete jedno z největších bohatství světa. Totiž čas.
Na tom kýčovitě krásným místě, kde mi terasa byla ložnicí, Berounka koupelnou a slunce a měsíc žárovkou, se mi zjevil. Potkala jsem ČAS.
Šel kolem. Pozvala jsem ho na kafe, ale říkal, že se nesmí zastavit. Ani vyčůrat se nemůže. Že je tekutý jako řeka, u který jsem seděla. Jako vesmír, do kterýho jsem čučela. Jako dech, který se mi z toho všeho začal zrychlovat, i jako krev, které začala živě dovádět v žilách.
„Já jsem čas paninko! Nemám čas se někde zastavit! Ale klidně si mě kus vezměte! Jsem zdarma! Ale přitom k nezaplacení. Ubíhám různě. Záleží, s kým mě vy lidi trávíte! Někdy na mě nadáváte, že mě máte málo. Ale to není pravda. Sami si mě zkracujete. Protože mě často marníte. A myslíte si, že se váš život měří časem. Ale přitom se měří přátelstvím.“
Tohle mi tam ten pan Čas nechal a tekl dál…. Jsem si jistá, že to byl Kairos. Znáte Kairose? Takového mladého chlapíka, co má dlouhý vlasy a okřídlený kotníky? V řecký mytologii je nejmladším synem Dia a uctívají ho jako boha příhodného času nebo příznivé příležitosti. Řečeno ústy blondýny – Kairos je šance, která když přiletí (proto ty okřídlené kotníky), tak se musí chytit za pačesy (proto ty dlouhé vlasy). Jinak zmizí…. A už se nevrátí…. Nikdy…
Když se mi naposledy zjevil, šla jsem vystudovat média, abych se stala moderátorkou. A věděla jsem, že když to neudělám, bude mi do smrti bydlet v obýváku na gauči věta: „Proč já to tenkrát neudělala…. Bože jak toho lituju!“
A jak to všechno proteklo kolem, hned mi bylo jasný, že to, po čem jsem toužila, nebylo se odpojit, nýbrž připojit. Protože v momentě, kdy přichází pocit, že se potřebujeme od něčeho odříznout, jsme už dostatečně odřezaný. A toužíme po pravém opaku – totiž připojit se!
Je to jako kdybychom byli ztracení, a toužili po tom se ještě víc ztratit. Ale ve skutečnosti se chceme najít. A naplnit tak jedno z indiánský rčení, které praví, že smyslem života je ztratit se a znovu se nalézt.
Po randíčku s časem mi v hlavě hned naskočili všechny ty „nabídky spolehlivého hyper-rychlého připojení,“ které ve své podstatě dělají pravý opak. Třeba vysokorychlostní internet je v tom mistr světa. Fachá tak rychle, že toho stíháme víc. Víc udělat, ale míň prožít. Čím silnější a rychlejší připojení nabízí, tím slaběji můžeme být připojeni.
Tím víc nám utíká přítomný okamžik, tím větší je pravděpodobnost, že v nás přežije to, co bytostně nejsme.
Když mi před sedmi léty proletěl Kairos před očima, sice se mi ruce pěkně klepaly nervozitou, ale tu šanci co přinesl, jsem chytila. A přinesla mi do života TEDx a spolus ním pokladnici lidí, na kterou když teď hledím, říkám si, že jsem nejbohatší žena světa.
Takže teď čapnu vlající háro příležitosti znovu. Tentokrát to budu dělat hooooodně pomalu. Dám stopku rychlosti. A zelenou dostane vše, co bude mít nápis „slow.“
Slow life, slow sex, slow food, slow fashion, slow talk, slow travel… slow love…..
Našla jsem u řeky moje „new normal.“
Našla jsem tam toho ještě mnohem víc, ale o tom vám budu poudačkovat zase příště… 
Pro teď začnu s tím, že nebudu tolik jíst, ale víc zažívat. Nebudu tolik cestovat, ale za to víc poznávat. Nebudu už tolik na sítích, ale zato víc budu. Nebudu zážitky konzumovat, ale víc je pro vás tvořit. A z odpojení se stane opojení.
A co vy? Dáte vašemu času čas?