Začalo to tam, kde se říkají tajemství, kam chodí holky minimálně ve dvou, kde se nejlíp vymýšlí balící strategie na chlapy. A kde je povětšinou všudypřítomné bezpečí. Na záchodě. Na netuctovém kavárenském záchodku.
Odpustila jsem si jala se umýt si ruce. Do úzké uličky obklopené zrcadly vstoupily dvě ženy. A takřka jednohlasně řekly: „Teda vám to sluší!!!“
Ani jsem se nestačila pořádně nadechnout, abych jim poděkovala, a už byl ve mně! Začal se rozpouštět přes hlavu do hrudníku a pak do všech krajů a záhybů, který na cestě z mozku k patám potkal. Prošpikoval mě úplně celou. Oxytocin. To neviditelné co naše neurohypofýza vypouští do krevního oběhu. A my tomu říkáme „hormon lásky“ nebo „hormon lásky a důvěry.“
Uvolňuje se u žen při orgasmu, porodu, nebo po stimulaci prsu – např. během kojení. Nic z toho se tedy v mém případě na tom záchodku nestalo :-))) Spouští se do nás při mazlení a objímání. Ani toho nebyla ta záchodová zrcadla svědkem. Ale co se v nich obtisklo byla pochvala.
Co vám budu namlouvat – zjihla jsem. Jasně že kompliment od chlapa potěší. A moc! Obzvláště teď v době pokrývek tváří.
Ale od něžnýho pohlaví je to vždycky nějak víc. Když ženská ženskou pochválí, ihned se prolomí ledy. Hned víte, že jste potkala královnu. Protože jen ta dokáže upřímně ocenit jinou ženu. Ze sociálního nepatření se rázem stane sociální patření. A z pár upřímných slov injekční stříkačka aplikující hormon spokojenosti rovnou do zlatý žíly. A ta se rázem promění v medicínu. Stane se lékem na sebevědomí. Tedy na „ne-moc“, kterou trpí mnoho Češek. Na slabost, která se mi občas přijde připomenout a vyzkoušet, jak moc síly ještě mám, abych ji nepouštěla ke slovu.
A přitom lék máme samy ve vlastních rukách. Představte si, že skrze něco tak dostupného, jednoduchého a nic nestojícího můžeme každý den uzdravovat svoje kamarádky, kolegyně, mámy, dcery, babičky anebo třeba klidně i ty, co nás tak nemají rády. Představte si, že vám někdo bude něco vyčítat, pomlouvat, nebo hanit, a vy se najednou usmějete a řeknete: „Hele máš fakt hezký boty…. a sluší ten novej účes… a ty tvoje děti jak se umějí smát!“
Tak tohle mi pak při mytí rukou prolítlo celou Radkou.
A den na potkám Rosťu. Všedně nevšední ženu. Dámu, která žila a pracovala na 4 kontinentech. Různými způsoby porodila 4 syny – všechny s jedním mužem. A pozor – teď to důležité – s tím mužem je dodnes šťastná!! :-)))
Ženu, která je babičkou 11 vnoučat, patří do špičky světových HR managerů a zakládá projekty ne proto, aby vydělávaly, ale aby propojovaly, podporovaly, sdílely a kladně ovlivňovaly život ve svém okolí. Přesně jako Minerva 21, kterou založila. A nejen mně, ale spoustě jiným ženám a mužům dala možnost, aby se v ní staly mentorkou. Protože nejlepší nápad, zkušenost fuck-up nebo úspěch je ten sdílený! http://minerva21.net/
Jsme vám sympatické – přidejte se k nám:)
Od ní jsem to kouzlené slovo „oxytocin“ slyšela kdysi poprvé. Co kdysi… 6 let to je. V roce 2015 na TEDxPragueWomen. Rosťa byla tehdy naše řečnice (link na její TEDxtalk je dole od textem). Moderovala jsem ho. Tedy tenkrát jsem úplně poprvé v životě moderovala. Před vyprodanou Lucernou. Ne nebudu vám popisovat ty nervy, obavy a boj s vlastním sebevědomím… to až jindy…. Ale tu dávku podpory a porozumění, kterou mi mnoho z přítomných žen včetně Rosti tehdy dalo – tu bych tady chtěla připomenout. Ta se totiž nedá zapomenout ani po pádu na hlavu z 21. patra.
Jsem si skoro jistá, že kdyby nebylo toho dne, moderátorkou bych dnes určitě nebyla…. A mnohým tím, kdo jsem, bych nebyla… A to je díky několika slovům…. Díky trošce oxytocinu… u úst někoho druhého. Protože víte co praví reklamní slogan jedné nejmenované pojišťovny: “Když ve vás někdo věří, dokážete víc!”
Takže dneska bych moje středeční psací rozjímání zakončila otázkou:
„Pohladili jste už dnes vaše dítě, objali jste babičku, pochválili jste vašeho partnera, řekli kamarádce, za co ji obdivujete?“