„Jak se ti s ním bude tančit, tak se ti s ním bude žít.“ Řekla mi před pár lety dcera jednoho mexikýho šamana. A jeho manželka k tomu dodala: „Jaký má rytmus při tanci, takový rytmus bude mít i v lásce – fyzické, mentální i duševní.“ Když to tak po letech hodnotím, musím říct, že měly pravdu. 
Chlapi kterým to nejde při tanci -nečertěte se! Jsou i výjimky, které potvrzují pravidlo.
Ale nepíšu to sem, abych se pouštěla do rozboru rytmu lidského těla. Jen teď v tom omezeném menu pohybu hledám, co by mě v téhle slow době nakoplo. A tanec vyhrává. Na olympiádě pohybu porazil běhání po pražských luzích a hájích, jízdu na kolečkových bruslích a dokonce i jógu v obýváku. Aby taky ne. Tanec provázel člověka odnepaměti. Mimimálně od starší doby kamenné. Už tehdy totiž kdosi načmáral na stěny jeskyně Cougul v severním Španělsku tančícího muže a ženu. V téhle první zmínce o tanci se zřejmě skrývala jen radost nad zdařilým lovem, nicméně tančení styl přetrval v některých případech dodnes.
Ale abych vám mohla povědět, co mě v souvislosti s tancem a s tím, co teď žijeme, napadlo, vezmu vás do středověku. Právě ve 14. století byla celá Evropa zavalená morem. Rychle se šířící nákaza vyvolávala hrůzu a paniku. Lidé si nevěděli rady. A tak se uchylovali k nejrůznějším pověrám a prostředkům a čarováníčkům, které podle nich měly “černou smrt” zahnat. Jedním z nich byl Tanec svatého Víta. Skupiny lidí, zejména v Porýní, byli doslova posedlé tancem a tančily až do úplného vyčerpání. Tanec působil jako epidemie. Přidávali se další a další tanečníci. Nejvíc se “nákaza” rozšířila v Německu, Belgii a ve Francii.
A tak mě napadlo, že když se říká, že nejlepší lék na lásku je nová láska, tak proč by nejlepší lék na epidemii nemohla být nová epidemie. Vzpomeňme na doby nelehké. Třeba když nám nad hlavama začaly lítat hakenkrojzy, propadli zejména mladí lidé rytmu amerického swingu. Pravda, tahle taneční medicína se pánům SS vůbec nelíbila, ale „vrchnost“ většinou nesouzní s tím, co dává lidu pocit radosti a svobody…
Naštěstí se u nás nemůže jen zpívat, ale tancovat ještě jo!
Asi je jasný, kam dneska mířím. K pozvánce na taneček. Jakýkoli, s kýmkoli, se sebou, bez sebe…
Až to budete roztáčet po světnici, nemusíme zrovna předvádět velkolepé tančení pohyby, jakými kněžky a kněží ve starověkém Egyptě „vypravovali“ události ze života bohů. Choreografie vašeho vlnění nemusí být tak působivá, jako ta v Řecku v 8. století před Kristem, když mladé dívky tancem zahajovaly Olympijské hry.
A nemusí to být ani tanec rituální, slavící pohřeb nebo svatbu. Ani jedno se teď stejně nesmí! Stačí se vlnit v duchu otevření škol, svobody pohybu anebo romantický večeře v restauraci.
Pořádnej ploužák je leckdy lepší než aranžmá z věhlasných divadel.
Kdyby se vám povedlo takový tance nějak zachytit – sdílejte – snad nebudu sama, kdo se rád podívá:-)
A nezapomeňte na zvedačku! Protože „Baby nebude sedět v koutě!“ A protože zvedačka – rozuměj taneční pozice, při níž tanečník zvedne partnerku nad hlavu, se začala tančit v Itálii, nikoli v Hříšňáku! Říkali jí „volta“ a bylo to v době renesance. Snad vám taky přijde, že troška renesance by teď přišla vhod víc než kdy jindy.
Zkrátka tančeme a nebojme se přitom upadnout. Protože i pád na hubu je pohyb vpřed.