Potkala jsem je v roce 2018. Fejsbůk je neúprosnej a vyhazuje na mě z té doby vzpomínky… A ty obrázky plný svobody, bezstarostnosti, volnosti a pohledu do kousku chlapský duše mě intenzivně hrnou kupředu do minulosti a znovuotvírají příběh, na který budu vzpomínat, až budu hrát s pozemskýma andělama svou poslední partičku karet.
Stalo se to přesně před 3 lety… byli tři… měli tři motorky a zrovna ukrajovali kus ze své 3 měsíční cesty po Střední Americe. Zastavili na křižovatce v Mexiku – v Tulumu. To je místo tak krásný, že tam Bůh jezdí na dovolenou. Červená na semaforu jim naskočila zrovna když jsem jela kolem na kole…
Pochopte – uvidět tři kosmonauty na motorkách s českou espézetkou na silnici lízající karibskou pláž je samo o sobě dost velikej bizár. Chvíli mě šálil zrak, ale po chvíli se vyjasnil. Opravdu to byli oni – Don Juan Honza Révai, Zorro Pavel Liška a Comandante Hynek Bernard. Potkat Čechy v Mexiku nebylo před třemi léty nic, z čeho byste smekli sombréro. Ale tihle tři byli zkrátka úplně jiný šálek tequily.
Moje kastování příslušníků kmene „vandrákos vagamudos“ do škatulek „herci a kameraman“ se záhy ukázalo jako zcela mylné. Nebyli to žádní „Idioti ani Rebelové“ – (bystrý čtenář jistě pochopil, že jde o názvy filmů, ve kterých pánové hráli…) – ale nadšení chlapi s čistým srdcem, odvahou a dávkou humoru, po kterým mě ještě dlouho bolela bránice.
A tak jsem se na chvíli potkali. V místě, kde bylo slabý wifi, ale silnej rum. Po jedný společný koroně (jo jo, kdybychom tehdy tušili, jaký překvapení nám jméno tohohle mexickýho piva přinese….) a chvilce u jednoho stolu mi došlo, kdo tihle vandráci možná jsou. Nejeli pro něco nebo pro někoho, ale spíš si „jen“ plnili svůj sen. Jejich plán byl nemít plán a v pneumatikách jejich ocelových ořů byla otisknutá mapa s nápisem „hlavní ukazatel je cesta“ …..
Chtěli zažít velkou jízdu a tak se na ni vydali…. A když jim zrovna od kol nestříkal prach starých středoamerických silnic, který často nikdo od map nevepsal, šlapali bahnem, lezli do výšek, plavali nad hladinou moře i pod ní. Nořili se do krajin, které se na první pohled jevily jako prázdné, ale už pohled druhý jim nabízel zcela delikátní menu pro dobrodruhy.
Nehledali nic, ale našli všechno, co může člověka udělat (alespoň na chvíli) šťastným. Ztracené světy, kamarády, pivo v nočním báru, vodopády, příběhy těch, které míjeli u silnic, moudrost dávných civilizací, sami sebe… Když jsem je potkala, věřila jsem v poznání, že nejlepší příběhy světa nenajdu v knihách, ale mezi stránkama svýho cestovního pasu. Že to, jací jsme, ve skutečnosti vychází z toho, kde jsme byli a co jsme zažili. A tihle tři rytíři, jak jsem jim začala říkat, toho byli důkazem. I když byli zaprášený od prachu, měli v sobě vznešenost. Voněla z nich odvaha i nadšení a proto kam vjeli, tam vykvetl kaktus… a mluvili krásně o svých ženách…
A jelikož se – ve vší skromnosti ( i bez ní 
) považuju za milovnici i znalkyni Mexika, vyprávěla jsem jim o zemi opeřeného hada, o pyramidách, tequile, kaktusech i šamanech, za kterýma jsme se nakonec společně vypravili. Ale o tom vám dnes nechci vyprávět. Ostatně pokud jste sledovali Vandáckej seriál na Prima Zoom, tak jste v něm jistě tenhle „šamanskej vejlet“ uzřeli.
Nebudu vám ani vyprávět, jaký to je, když si ženská sedne na motorku za Honzu Révaie. Před sebou vidí krásnej mužskej zadek (ženský – pokud jste to nevěděly, tak chlapi jezdí na motorkách rádi i ve stoje) a záda obalený do něčeho co připomíná rytířský brnění (ve skutečnosti to byl páteřák). Kolem jen palmy nebo džungle a necenzurovaná – Karibikem servírovaná volnost. A před vámi další dva rytíři obdobných kvalit. No a vy jen v šatech a žabkách a na hlavě škopek z mexický tržnice…
A jedete….Fičíte mexickou krajinou a máte pocit, že když Bůh vymýšlel slovo „svoboda“, tak jel na motorce právě touhle cestou. A je vám úplně jedno, že vám vítr rozepnul knoflík u šatů… že je cesta plná výmolů… a… opravdu to tady nebudu dál rozvádět, protože to dostačujícně rozvedl Honza v knížce „Sí, vole“. Dodnes se z toho červenám.
Tam tedy moje dnešní slova nevedou. Ale kam je směřuju, jak už možná cítíte, je světelná cedule s nápisem „svoboda.“ To křehké a zároveň vydřené a ne-samozřejmé, co nám možná víc než kdy jindy čechrá naše emoce a pudí nás to myslet na to, jak jí zase mít a žít v „plné polní.“
Dnešním vyprávěním jsem vás chtěla vzít do světa svobody a připomenout, že necestujeme proto, abychom utekli před životem, ale proto, aby život neutekl nám. Že to, po čem toužíme, leckdy stojí na druhé straně strachu. A že pokud si myslíme, že může být dobrodružství nebezpečné, stačí si vyzkoušet rutinu. Ta má v sobě podle mě rozhodně víc vostrejch, než dobrodružství. Takže i když to zatím nejde naplno, sedlejte motorky, koně, brusle, tenisky nebo tenisový rakety a dopřejte si tahle malá dobrodružství. Kéž jsou předehrou pro ty, která nás čekají, až se zase dokořán otevřeme světu. Vandrákům Jan Révai Pavel Liška a Hynek Bernard díky! Vzpomínám a vždycky budu:)
… kdyby snad náhodou Vandraky ještě někdo neznal: https://vandraci.com/cs/
