Jsem vítací typ. Poprvé jsem si to uvědomila u filmu Vratné láhve, ve kterém pan Tkaloun nadšeně vysvětluje teorii vítání včetně toho, že aby bylo vítání, musí bejt napřed loučení.
Vítání je pro mě jako otevření nový knížky nebo jako zvonění v divadle oznamující začátek oblíbeného představení. Vítání dá v mým žaludku zrodit miliónům motýlů. Ti pak máváním svých křídel jemně a diplomaticky vyhání emocionální i sociální samotu a společnému stolu pozívají radost, naplnění a naději.
Pár dnů na zad jsem jedno takového vítání zažila. Uprostřed rozkvetlý zahrady, v domě bílým a zářivým tak, že kdybyste ho viděli z ptačí perspektivy, byli byste si jistí, že koukáte na andělské hnízdo. Paní domu, věhlasná biokuchařka a majitelka jednoho z nejpůsobivějších úsměvů, si do svého království pozvala pár přátel, aby společně přivítali léto. Normální letní mejdánek, řeknete si. Ale není mejdánek jako mejdánek…
Na tomhle sice neteklo víno proudem… zato se na něm tančilo! Tančily nejen prsty po klávesách piana, ale i bosý nohy po trávě. Jídla nebyl nadbytek, ale zato bylo tak lahodný a výživný a báječně uvařený, že by ho moje kamarádky kuchařky mohli servírovat rovnou do kuchařskýho nebe. Lidi se na něm nepřekřikovali ani nehádali…. Naopak! Dali prostor čistotě a upřímnosti slov a luxus prostoru, ve kterém můžete říct cokoli, jakkoli a kdykoli, a jediné so se vám za to dostane, je pochopení a přijetí. A ty děti! Ty ratolesti běhající bosy po louce, kde koncertoval hlasitý dětský smích a pomňoukávala koťata. Celá tahle harmonie zajišťovala katapult duše do rauše, ze kterého se vám vůbec nikam jinam nechce….
Ale ta hlavní ingredience, to, co to celé povyšuje na událost hodnou zápisu do našich srdcí i památníčků, je právě ono vítání…v tomto případě léta. I jala jsem se přemýšlet, kde se v nás ten kult vítání vzal.
A nemusela jsem chodit daleko. Postačilo prolistovat pár chytrých knížek a uvědomit si, že nejedna civilizace žila z vítání toho, bez čeho bychom se neobešli ani statisíce let před Kristem ani teď. Je jedno jestli se zastavíme ve starověkém Egyptě, u Mayů nebo Aztéků v Mexiku, u našich prababiček Slovanek nebo jiných kultur tvořících bohatý náhrdelník historie naší planety.
Nikdo z našich předků totiž nemohl žít bez slunce. Jeho vítání a uctívání mělo pro ně v minulosti tak pevně zakořeněné místo a úlohu, jako pro nás v současnosti třeba…. a teď mě opravdu nic nenapadá…Vás ano? Co v současnosti oslavujeme jako něco, bez čeho nebudeme mít obživu, nenakrmíme ani sebe sama, ani naše děti, psi a kočky, dokonce ani králíčky?
Většina těch, kdo kdy osídlovali naši planetu dobře pochopila, že bez oslav slunce si bohy a život nenakloní. Třeba Egypťani se mohli poprdět, aby si co nejvíce naklonili boha slunce RA. Aby si od něj pořídili palubní vstupenku do vesmírné lodi řízené automatickým pilotem, do které po smrti nastoupili. Cestování takovou lodí zajišťovalo posmrtný katapult rovnou domů- tedy do světla. Milý faraon či jiný náčelní tak nemusel další století či tisíciletí vandrovat po luzích a hájích matičky Země a ztrácet čas zjišťováním toho, že zlo je jen nedostatkem dobra a tma nedostatkem světla.
Pravítači slunce byli jeho významem a službou člověku natolik oslněni, že podle jeho pohybu stavěli pyramidy či jiné svatyně. Své o tom věděl i náš otec vlasti, římský císař a král Karel IV. Perly Prahy nechal postavit tak, že když se při letním slunovratu postavíte na Karlově mostě do portálu Staroměstské mostecké věže zasvěcené sv. Vítovi a váš zrak pošlete směrem k Hradu, spatříte nad ním zapadat Slunce přesně do míst, kde stojí oltář s ostatky sv. Víta. A to uzříte právě v jeden den v roce…. A takových „slunovratových mysterií“ nejdete na naší zeměkouli spousty….
Dokonce vytváří určité akupunkturní body Země….
Takže mi z toho vychází, že vítači jsem se stali kvůli slunci. Ať už vítáme jídlem, úsměvem, objetím, ať už vítáme léto nebo zimu, tchyni, milenku nebo souseda, ať už vítáme nový život nebo nového domácího mazlíčka, stojí za tím jediné – a to je světlo slunce.
Tak ať vám (nejen) v létě hodně svítí!
A vítejte se, prosím!