Víte co má společného člověk a zvon? No přeci srdce! Ano, takhle začínalo minulé vyprávění o tom, jak se zrodil zvon pro Kryštofa Haranta. Jestli to vašim očím či jiným smyslům uniklo, přečtěte si to tady – neb je to příběh vskutku nevšední, ušlechtilý a dojemný.https://vysehradka.cz/…/proc-nenechat-znit-zvony-aneb…/
Tedy jak se dělá zvon už víme. Ale co srdce? Co se musí stát, aby žebro a plášť zvonu nebyla jen pouhá matérie? Co je k tomu potřeba a jak se srdce zvonu podobá tomu lidskému? A v čem je srdce zvonu pro Kryštofa výjimečné a liší se do všech ostatních zvonících srdcí? A proč když najdeme podkovu, myslíme si, že nás čeká štěstí?
Abychom se tohle všechno dozvěděli, budeme cestovat až do Moravského knížectví. Tam někde, na konci jednoho slavného města, bydlí kovář. Má stavení a zahradu tak malebnou, že mi z toho chvílemi dech vypovídal službu. Opravdu jsem věřila, že jsme v pohádce. Někde o pá stovek let nazpátek….
Kovář je srdcař. Aby tak ne, když dělá srdce. Ku mému údivu je teprve 29 let mlád. Jeho úsměv sahá od ucha k uchu a energie s jakou vypráví a tvoří je tak příjemná, že byste si ji klidně odnesli domů. Není tedy divu, že to, že kovář, věděl už od dětství. Resp. od momentu, kdy přišel s rodiči na jarmark a nemohl se odtrhnout od jediného stánku – totiž stánku kovářského.
Vždycky je pro mě fascinující pozorovat s jakou lehkostí a zájem tvoří lidi, kteří už do malička věděli, kdo jsou a proč tady jsou. A co po sobě těm ostatním zanechají….A jak tak Kuba kul srdce pro Kryštofa a do toho libě vyprávěl, najednou jsem to uviděla. Tu podobnost kouska kovu se srdcem lidským.
SRDCE ZVONU A SRDCE LIDSKÉ – NAJDI 10 ROZDÍLŮ
Předně – srdce dává zvonu tón. Rozezní ho. Podobně jako tlukot našeho srdce spouští zvonkohru v celém našem těle. Ocelové srdce potřebuje ten správný zvon. Ne nějaký nedodělek, padělek nebo snad nedochudče. Kdyby se totiž s něčím takovým spojil, nevydal by tón, pro který byl stvořen. V případě Kryštofa je to gis2. A teď si, velevážený čtenáři, představ, co ze sebe vydává člověk, jehož srdce je příliš nafouklé, naduté nebo naopak prázdné nebo poškozené. Komu by ladila taková tónina?
A co teprve podobnost „konstrukce“ ocelového krasavce s tím živým orgánem uvnitř v nás:
Nejprve je tady MONTÁŽNÍ PATKA – to je horní část srdce, za kterou se přichycuje ke zvonu a tím se navzájem propojí. Spojí se na věky. Čili něco jako aorta v srdci lidském, která je spojena s tělem tak dokonale, že po něm celém rozvádí krev.
Pak je tady PĚST – tedy prostřední kruhovitá část. Ta je převeledůležitá! Její boky totiž zvonění naráží – rozuměj dotýkají se či hladí – vnitřní části zvonu. A tak se stane, že zvon zvoní. Žije! Tepe! Lidskému srdci takovou službu poskytují třeba komora nebo žíly, které rozvedou život do všech zákoutí těla člověka.
A do třetice patří k srdci zvonu VÝPUSTKA. Tedy spodní část srdce, která mu dává dynamiku. Taková pomyslná srdeční chlopeň!
Ač je srdce zvonu z kovu, z ocele, je třeba, aby bylo dostatečně měkké. V opačném případě by totiž vymlacovalo nebo jinak poškozovalo stěnu zvonu. A ten by mohl puknout. Podobně jako lidské srdce jenž přílišným stresem, smutkem nebo citovým traumatem zatíženo jest. Zlomené srdce totiž není jen pojem z krásné literatury. Ale skutečná lékařská diagnóza. A když už teď vážené čtenářstvo ví, co nás se srdcem zvonu spojuje, jistě jeho zraky též potěší zpráva o tom, jak se takové srdce vůbec tvoří.
Inu, na začátku byl váleček. Nikoli Marek Eben ze seriálu Kamarádi, nýbrž váleček z ocele. Tedy ještě před začátkem tohoto začátku byl výkres celého zvonu od mistra zvonaře. A součástí takové omalovánky je i nákres srdce. Ten je kováři předlohou, jakousi sedící modelkou podle které se snaží udělat její co největnější kopii. K tomu potřebuje svatou trojici: výheň, buchar a kovadlinu. A pak už to jde jako po sádle nebo olivovém oleji.
Rozfajruje se oheň. Chřtán výhně nažhaví ocel. Tu pak kovář vloží do bucharu, připomínajícího dost hlučnou drtičku kovu. A jak zárodek srdce vychladne, vše se znovu opakuje. Asi 12x. Takže máte zhruba na 2 hodiny o zábavu postaráno. Když je hrubé srdce na světě, čeká ho něco jako manikúra a pedikúra. Kuba ho ručně dokove a dobrousí. K tomu je třeba lehkost a cit, protože když by přibrousil moc, měl pak se srdcem těžký pořízení…. To je jako ubrousit někomu kus jazyka a pak chtít, aby mluvil….
A jako třešnička na dortu přichází kovářská čerň. Typická barva pro kovářské výrobky, která mu dá sametový lesk. Takový na míru ušitý sametový kabátek. A je hotovo.
Teď už čeká našeho ocelového hrdinu cesta za zvonařem, který ho přidělá ke zvonu. Takže hurá na poštu. Ano, ano. Srdce do 35 kilogramů se posílají poštou. A když na ni Jakub přijde, pošťačky prý už vědí co a jak a chystají speciální krabičku. Tak teď už jen aby byl zvonař doma, až mu balíček přivezou 
ROMANTIKA A RUKOPIS MISTRA KOVÁŘE
Taková práce kováře není jen o hluku, bušení do kovadliny a rozdmýchávání ohně ve výhni. Minimálně „ten náš“ kovář je i šperkařem a má v sobě kus romantické duše. Svou ženu totiž požádal o ruku, když společně nýtovali mříže. A prstýnky následně vyrobil sám – z damaškové oceli a žlutého zlata. Co vy na to – dámy? Připadá vám to výjimečné?
Jistou výjimečnost v sobě ponese i srdce, jenž bylo pro zvon Kryštofa Haranta dne 22.7.2021 ukováno. Každý kovář má totiž svůj rukopis. Svou značku, kterou na srdce po jeho dokončení vytlačí. Kdyby totiž do věže pak někdo přišel za zvonem na návštěvu, třeba holubi nebo kampeolog, hned poznají, čí je to či ono srdce dílo. A to i mnoho století nazpět. Kubův „kovářský podpis“ nese jeho iniciále JH – Jakub Hylák. A na srdci je hned dvakrát! Což není zcela tradiční. Ptáte se proč? Je to prosté. Přítomní filmaři chtěli pro vás akt podpisu srdce tak pečlivě zdokumentovat, že zkrátka Jakuba požádali, aby ho před čočkou kamer podepsat ještě jednou. Ale co, vždyť přeci i lidské srdce má dvě komory. Jedna by byla málo….
TROCHU ŠTĚSTÍ NA KONEC
A na závěr poselství podkovy, jenž nám mistr kovář ve své kouzelné kovárně předal. Víte co se říká, když najdete podkovu? Nebo alespoň něco, co ji tvarem připomíná? A víte, proč se to říká? Není to kvůli podkově ani kvůli tomu tvaru. Je to kvůli vzácnosti kovu, ze které je vyrobena. Onoho času byla taková ocel totiž velmi vzácná a mnoho zlaťáků a dukátů se za ni platiti muselo. Tudíž najít kus takové vzácnosti znamenalo něco jako objevit poklad.
Toliko z příběhů a poudaček z kovářské dílny! Tak až půjdete kolem bijícího zvonu, zkuste si přiložit ruku na srdce a poslouchat, kolik nót a zvuků a tónin s ním má to vaše srdce společného 🙂
