PROČ (NE)NECHAT ZNÍT ZVONY aneb SRDCE NEHASNOU vol. 1

Víte co mají společného zvon a člověk? No přeci srdce. Bez něj by se ani lidská bytost, ani odlitek z kovu, nerozezněl. A teď si představte, že jdete krajinou a začne zvonit zvon. A na tom zvonu je vyryté vaše jméno. Ale vy přitom nejste ani Ježíš Kristus nebo Panna Marie. Jste třeba František Vopršálek nebo Radka Myšková. Až donedávna jsem tomu nevěřila, ale stalo se.

Narodil se kovový krasavec. Na svém těle nese tetování „Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.“ A pak jsou na něm vepsaná jména nadšenců, včetně toho mého, jenž přispěli na jeho vznik. A z toho jsem doteď paf. Netušila jsem, že je něco takového možné. Že si zkrátka necháte udělat zvon, na kterém může být jméno vašeho mimina, psa, otisk maturitního vysvědčení nebo mantra absolutna „ÓM“, den popravy vaší tchýně nebo Bůh ví, co ještě.

„Kryštof“ se začal rodit 21. června 2021 v 5 hodin ráno za rázného a sebevědomého kokrhání kohouta. Ano, na den a 400 let přesně od momentu, kdy se slunce vymotalo z ranního rozbřesku a pražský kat přeměřoval ostří svého meče, jenž chvíli poté sťalo hlavy 27 český pánů. Tak jako se do Karlova mostu nechala přimíchat vajíčka, tak se do formy zvonu, který zanedlouho osídlí hrad Pecku, přimíchalo pivo, plevy – tedy šlupky ze zrníček obilí, a taky třeba koňské žíně. Ty prý zajistily dobrou prodyšnost formy. A třeba pak taky pomůžou tomu, že se zvonu i těm, kdo ho budou poslouchat, bude na světě dobře dýchat.

Krátce po páté ranní farářka Marika Zvardon zazpívala. Tóny a zvuky její písně zahájily den, v němž se tvořil ten, jehož tón a zvuk se bude šířit světem. A přesně v tu chvíli nastal v našich zeměpisný hloubkách a mělčinách slunovrat. To už co do mystičnosti příběhu stačí…. takže si pojďme říct, co se to vlastně stalo.

Inu…. To bylo tak… Za vším najdeme opět srdce. Respektive srdcaře. Možná jste ten projekt zaznamenali. Říkají si Srdcaři, jsou cestovatelé, dobrodruzi, vydávají magazín, píšou a natáčí o nevšedních lidech a místech. Jeden z nich se jmenuje Mirek Miroslav Náplava. Možná se ve světech dávných a minulých z Kryštofem Harantem – vzdělance a dvořanem Rudolfa II., hudebním skladatelem a cestovatelem – kamarádil. Možná s ním tehdy udělala gentlemanskou dohodu, že pár století po jeho smrti naváže na jeho odkaz… kdo ví…. Ale co je jistý, je to, že jsou oba nadšenci do cestování a dobrodruzi.

Člověk nemusí být úplný znalec historie, stačí když si na chvíli udělá vzpomínkovou výpravu na základku, a by si vzpomněl, že hlava pana Haranta byla jednou z 27 těch, které na vlastní krk zažily švih a um paže i meče už zmiňovaného pražského kata.

Co naší pozornosti při výuce dějepisu možná uniklo, bylo to, že poslední roky života strávil pan Harant na svém hradě Pecka. U příležitosti svých padesátin v roce 1614 věnoval místnímu kostelu zvon s nápisem VIDIT DEUS OMNIA, QUAE FECERAT, ET FUERANT VALDE BONA – Bůh viděl vše, co učinil, a bylo to velmi dobré. A víte, jak to bylo se zvony….Staly se z nich kousky děl či jiných nemírumilovných nástrojů. Byly rozpuštěny, vypuštěny a zmizely….

A protože si letos připomínáme 400 let od popravy Kryštofa Haranta a jeho dalších stoupenců, a taky je to 100 let od zakoupení hradu obcí Pecka, rozhodl se Mirek a pár jeho stoupenců nechat panu Harantovi odlít zvon. A zavěsit ho v místě jeho tehdejšího trvalého bydliště. Když mi o tom vyprávěl, ihned jsem zahořela nadšením…. Obzvlášť, když jsem východočeška. O to víc, když mi pověděl, že můžu na odlití zvonu přispět. A tím společně s dalšími dárci vepsat své jméno do pláště zvonu. Zlaťáky a groše potřebné k tomu, aby zvon vznikl, se totiž sešly ve veřejné sbírce. Složili se na něj lidi. A právě nám lidem bude takový zvon každý den v 16.21 hodin svým vyzváněním v ladění gis2 připomínat osud nebývalého vzdělance a cestovatele. A taky nám připomene, že historie se stále opakuje a jen hlupák se z ní nepoučí.

Zvon Kryštofa Haranta bude hlasem smíření a naděje pro budoucí generace.

Takže se není co divit, že svědky při odlívání zvonu byly taky děti. Ratolesti těch, kdo se vlastní rukou a potem (ten den bylo venku asi třicet stupňů, a v dílně asi o tisíc víc ) ….podíleli na vzniku něčeho, co mezi námi bude žít a sloužit dobrých 300 anebo taky 800 let. A ruku na srdce´- co z toho, co se dneska vyrábí, vytváří nebo dělá, má takovou hodnotu?

A zatímco dítka tiše přihlížela, dospělí se jali přiložit ruku k dílu. Jestli si myslíte, že zvon zkrátka odlije zvonař a basta, tak se pletete. „Kryštofa“ nejprve navrhl nejmladší zvonař v ČR Michal Votruba. Taky srdcař. Ještě mu nebylo ani třicet, a jeho ruce už daly život více než dvěma stovkám zvonů. Ten „nejznámější,“ který byl ulit k 600. výročí upálení Mistra Jana Husa, rozeznívá Betlémskou kapli. Svůj první zvon vytvořil Michal už v osmé třídě. Už tehdy věděl, že bude dělat zvony. Musel si osvojit víc než desatero řemesel, aby se tak mohlo stát. Takový zvonař tudíž není jen slévač, kovář nebo meteorolog, ale taky modelář, znalec hudební nauky, sochař, truhlář, zámečník, elekrikář, tesař, Klempíř nebo statik!

V den „D“ nelil mistr zvonař sám. Pomocníkem mu byl třeba režisér, kastelán, cestovatel, kameraman anebo donátor. Jak jsem se na to společenství nadšenců dívala, a viděla v jejich očích to soustředění, pokoru, nadšení a snad taky kousek tajemství, napadla mě věta, kterou jsem kdysi někde četla. Ta pravila, že to, že nám někdo vezme zvon nevadí, protože to ještě neznamená, že nám vezme naše srdce.